Anděl a Démon

16. Kapitola

Tae-Hyung

Sedl jsem si v kuchyni za stůl, podepřel jsem si bradu dlaní a nepřítomně zíral před sebe. Jung-Kook mě už zase dost rozhodil. Nejdřív to jeho krásné tělo, potom ten jeho sladký hlas když zpíval, ale to bylo příjemné! Ale proč tak divně reagoval na můj kompliment? On se mi omlouval? Za co???

„Z tvého výrazu nějak nejsem schopný poznat, jestli jsi ho tam našel nebo ne....", řekl Gi. Jen jsem přikývl a bylo mi jedno, že si mě dobírá. „Byl tam?" Neodpověděl jsem mu. Podíval jsem se ke dveřím, do kterých právě vešel Kookie. Byl oblečený ve svém oblečení a vlasy měl pořád mokré. Plaše se na mě podíval a nervózně se usmál. Pak mrknul na Yoon-Giho. „Máš pro mě to kafe?" „Mám!", řekl Gi a vycenil zuby. „Ale už je studené!" „To nevadí!", pousmál se Jung-Kook a sedl si na židli vedle Yoon-Giho. Zajímavé... Chvíli jsem jen hleděl a pak jsem se zamračil. „A pro mě nikdo kafe nemá???" Kdyby tady byl Hobi, ten by udělal kávu i pro mě. Jenže Hobi dnes nějak nezvykle dlouho spal. Podíval jsem se na hodiny, bylo už skoro deset.

„Nebyls tu!", bránil se Gi. „Tak jsem ti nemohl udělat kafe, když jsi ještě spal! A pak ses málem přerazil o futra, když jsi běžel za Jung-Kookiem... Vypadalo to, že jsi mu šel „umýt záda"... Kdy jsem se měl zeptat, jestli chceš kafe? Člověk nikdy neví, jak dlouho to může trvat, když někomu „umýváš záda"... A stačí, že on už má kafe studené..." Yoon-Gi rozhazoval rukama jako bych ho obviňoval z velezrady a hrozil mu za to trest smrti.

 Za to Kookie celý zrudl a málem sjel ze židle pod stůl. Já jsem jen vražedně zíral. Za tohle tě zabiju, Min Yoon-Gi! „Tak já ti to kafe udělám!", vyskočil ze židle, když postřehl můj pohled. „Já vím, že nic nebylo!" Vážně ho zabiju! Jak ví, že nic nebylo? Bylo, nebylo... Co on o tom může vědět? Podíval jsem se na Jung-Kooka, ale ten se celý rudý díval z okna. Byl snad Yoon-Gi tak zvědavý, že by se vyptával Kookieho co jsme dělali v noci? Ale to je nakonec fuk... „Sorry...", řekl Gi trochu v rozpacích. Postavil přede mě hrnek s kávou. „Já jsem to tak nemyslel..." „Hele," mračil jsem se. „To Kookie se tu červená, tak se jemu omluv za ty své blbé řeči!" Gi kývnul na chlapce. „Sorry..." „To je dobré...", pousmál se trochu křečovitě Kookie a dál civěl z okna. „Hele...", navrhnul Yoon-Gi. „Co kdybych nám udělal lívance?" Myslí to vážně? Podíval jsem se na něj nedůvěřivě. Kdyby udělal své lívance, které jsou mimochodem nejlepší na světě, zachránil by si tím život!

Horlivě přikývl a já jsem se na něj musel usmát. Na tohoto kluka se prostě nedokážu dlouho zlobit a na to, že je to poděs jsem si za tu dobu už zvykl... Vlastně bych ani jiného Yoon-Giho nechtěl! :) „Pojď do pokoje...", kývnul jsem na Kookieho. „Když Gi vaří, není tady už pro nikoho místo!" „Hahaha", ušklíbnul se Gi, ale mrknul na Kookiho: „Běž, má pravdu..." Jung-Kook se jen neochotně zvednul. „Tak jo..." Pokrčil rameny.

„NEPTEJ SE!", zvedl varovně prst, sotva jsem za námi v pokoji zavřel dveře. „Ale..." „Vážně! Možná ti o tom někdy něco řeknu, ale...", podíval se mi prosebně do očí. „teď o tom vážně nechci mluvit, ano? Je to všechno minulost a já se tady cítím docela dobře... nechci si to kazit tím, že budu mluvit o minulosti..." Přikývnul jsem. Jestli se tady cítí dobře... docela dobře... nerad bych mu to čímkoli pokazil! „Dobře, Kookie, nebudu tě nutit, abys o tom mluvil!", slíbil jsem, i když nerad. „Ale...", chytnul jsem ho za ruku a zahleděl jsem se mu do očí, jak nejnaléhavěji jsem uměl. „Prosím tě, pamatuj si, že ať budeš mít jakýkoli problém, nebo jakoukoli radost ... Když se prostě budeš chtít svěřit, jsem tady, ano? Můžeš se na mě obrátit kdykoli a s čímkoli!"