Anděl a Démon

92. Kapitola

Tae-Hyung

Min-Ki seděl na posteli a čekal na mě. Přesto sebou nepatrně trhl, když mě uviděl a tvář mu nabrala nachový nádech. Plaše se odvrátil a já jsem taky dost nervózně popošel až k němu. Čekal jsem, že mi dovolí si sednout, ale když nic neříkal, rozhodl jsem se, že nebudu čekat až mě vyzve a posadil jsem se vedle něho sám. Cukl sebou a vypadalo to, že se bude chtít odsunout, ale nakonec se ani nehnul. Tak jsme chvíli seděli mlčky až jsem se nakonec oba nadechli a začali mluvit současně: „Ahoj, Min-Ki. Ahoj, Tae." Současně jsme taky zmlkli a Min-Ki se ještě víc začervenal. Pozorně jsem si ho prohlédl. Měl na sobě nějakou černou košilku bez rukávů, na hrudníku mírně rozhalenou. Nešlo si nevšimnout jak je jeho kůže jemná a jak má pěkně vypracovaný hrudník. Musel jsem si zakazovat myslet na to, jak jsem ho laskal jazykem a jak Ren rozkošně vzdychal. Tohle je Min-Ki, kamarád Kookieho a Kookie je jediný, který má právo slastně vzdychat. Ale moje hlava si dělala co chtěla, zvlášť, když se Min-Ki trochu zavrtěl, zřejmě nervozitou, a já zahlédl jednu jeho sladkou bradavku, protože jsem mu civěl mezi mírně rozhalenou látku. Zalapal jsem po dechu a prudce jsem zvedl oči. Střetl jsem se tak s jeho temným pohledem.

„Bolí tě hlava, Ki?", zeptal jsem se nervózně, abych odvedl svou pozornost od jeho sladkého těla, na které jsem si pořád až moc dobře pamatoval. Zažil jsem toho s Renem za tu krátkou dobu prostě až moc, a nejde to jen tak pustit z hlavy, zvlášť, když tady sedí tak odhalený, hned vedle mě. „Už skoro ne...", řekl potichu a odvrátil pohled. Cítil jsem jak je napjatý. Znovu jsem si ho prohlédl. Hlavu měl pořád ještě obvázanou po operaci a v paži měl zavedenou kanylu. Pomalu mu do ní odkapávala nějaká kapačka. „Sedí se ti dobře?", zeptal jsem se. Klidně bych mu popravil polštář o který se opíral, ale on se jen maličko pousmál. „Sedí se mi dobře..." Skoro to zašeptal. Už se neodvážil na mě podívat. „Min-Ki..." Sakra, nějak jsem nevěděl jak s ním mluvit a on na tom byl asi stejně. To teda nevím, jak si s ním něco vyříkám, ale třeba se to ještě změní...

„Tae..." Min-Ki nakonec prolomil ticho, i když o maličko potišeji a otvíral by ústa naprázdno, takže v podstatě to ticho prolomil jen minimálně. Nepodíval se ale na mě, protože sklonil hlavu a svůj pohled zaměřil na prostěradlo, které muchlal ve svých prstech. „Já... chtěl jsem ti poděkovat... Min-Ho mi řekl, že... že..." Plaše se na mě podíval. „Díky, že jsi mě tam nenechal ležet..." Tváře se mu zbarvily víc do nachova a on zase pohled rychle odvrátil. „Min-Ho ti řekl?", vydechl jsem překvapeně. „Vždyť... mluvili jsme spolu na těch schodech! Ty si nepamatuješ, že jsem tě tam našel? Nebo... jak to myslíš, že ti Min-Ho řekl?" Udiveně se na mě podíval. „Mluvili jsme spolu? Já si pamatuju jen to, že...", zarazil se a znovu odvrátil pohled. „Co si pamatuješ?", zjišťoval jsem. Pamatuje si ten polibek nebo ne? „Pamatuju si, že jsi mi sebral tu flašku a že jsi mi řekl... To je jedno..." Ale podle jeho výrazu to jedno rozhodně nebylo. Vím, že jsem byl na něho zlý. „Vážně si nepamatuješ co bylo po tom?", zeptal jsem se, ale bylo mi to už jasné. Jen zavrtěl hlavou. 

„Probral jsem se až v nemocnici a tam jsem se dozvěděl, že jsem prý spadl ze schodů...", řekl potichu. „Min-Ho mi pak řekl, že jsi mě přinesl v náruči, to je všechno co vím... Takže... Děkuju!" „Nemusíš děkovat!", usmál jsem se smutně. „Je mi líto, že jsem byl na tebe tak zlý." Zlehka jsem ho pohladil po ruce a všiml si, jak se maličko zachvěl. Rukou ale neuhnul. „Nemyslel jsem to tak, opravdu ne! I když jsem žárlil, nikdy jsem ti nepřál nic zlého." Myslel jsem to naprosto upřímně. „Žárlil?" Udiveně se na mě podíval. „Myslel jsem, že jsi zamilovaný do Kookieho...", vysvětlil jsem a on se jen hořce usmál. „Do něho jsem byl zamilovaný když mi bylo asi deset. To začal chodit do Taekwon-da." Smutně si povzdechl. „Vydrželo mi to docela dlouho i po tom co zmizel, ale... i když je Jung-Kookie opravdu krásný a sladký... je jako rodina, můj bráška. Po tom polibku mi to opravdu došlo. Mám ho strašně moc rád, záleží mi na něm ale... On není ty..." Znovu zrudl rozpaky a sklonil hlavu. „Na mě není nic tak úžasného!", zakroutil jsem hlavou nechápavě. „A Kookie je mnohem lepší než jsem já! On by nikomu tak neublížil jako jsem to udělal já... Jak je možné, že ke mně pořád něco cítíš, přesto, že jsem tě svým způsobem zneužil a potom ještě odkopl? Proč mě pořád miluješ?" „Já... já nevím..." Byl zaskočený, protože asi nečekal, že s ním budu mluvit tímhle způsobem. Já jsem to taky původně neměl v plánu, ale teď mi to přišlo jako nejlepší způsob. Není dobré pro nikoho aby ke mně Min-Ki něco cítil, aby mě miloval. Možná je to jen nějaká iluze, kterou zničím?! Min-Ki měl mírně skloněnou hlavu a neodvážil se na mě podívat. Možná přemýšlel nad tím proč mě vlastně miluje...