Anděl a Démon

108. Kapitola

Tae-Hyung

Ráno už naštěstí o Angelovi nepadlo ani slovo. Vážně jsem na něj nechtěl myslet! Šli jsme do Lotte a tam jsme nakoupili všechny potřebné věci pro našeho nového spolubydlícího. Kookie všechno pečlivě vybral. Myslel si, že pejsek nepotřebuje jen pelíšek, ale také ohrádku a domeček, jako kdyby to opravdu bylo malé dítě. Vybral ten nejpohodlnější pelíšek co tam měli, misky na žrádlo a vodu a taky nějaké hračky, protože i když prý pejsek není malé dítě, stejně si rád hraje. Já to přece vím, ale nic se nemá přehánět, ne? Naše štěně bude už od malička pěkně rozmazlené... ach jo... :) Ještě obojek a vodítko... „To už stačí, ne?", usmál jsem se, ale on zavrtěl hlavou. „Ještě osušku a nějaký šampón abychom mohli toho drobečka vykoupat! A taky nějaké papání!", usmál se a v očích mu to blýsklo mateřským komplexem. Tak nevím, jestli jsem udělal dobře, že jsem mu daroval pejska?! Co když mě opravdu odstaví na druhou kolej? Všechno jsme to zanesli domů a miláček začal vařit oběd. Já jsem mu pomáhal jak jen jsem mohl a jak mi to dovolil.

„Půjdeme pro Yeontana opravdu až zítra?" , zjišťoval, když jsme už sklízeli umyté nádobí. „Ty to vážně nevydržíš?", zeptal jsem se pobaveně. „Ale jo... vydržím!", usmál se a políbil mě na rty. Potom se spokojeně podíval na věci, které jsme naskládali vedle kuchyňské části. „Snad máme všechno...", povzdechl si. „Kdyby ne...", uklidňoval jsem ho. „tak to dokoupíme, miláčku. O nic nejde, to nejdůležitější přece máme, ne?" „To nejdůležitější tady bude až zítra!", řekl vesele. „K čemu by nám ty krámy byly bez pejska?" Otřel se svým nosíkem o ten můj a já jsem ho musel políbit. Pořád ho miluju víc a víc, asi se brzy zblázním! Má to někde strop, nebo budou city růst tak dlouho až to nezvládnu???

„Půjdu se podívat za Ki, nevadí?", řekl Kookie. „Včera večer se měl vrátit z Busanu..." „Tak běž zlato!", řekl jsem klidně. „Jistě že nevadí! Pozdravuj ho o de mě, ano?" Tušil jsem, že by si spolu raději povykládali sami a já už dávno nežárlím... myslím na Min-Kiho! :) „Tak dobře...", usmál se a pak jsme se dlouze políbili. Pořád se nemůžu nabažit jeho hebkých rtů a jeho sladké pusínky. „Miluju tě!", zašeptal. „Za chvíli jsem zpátky!" „V klidu, Jung-Kookie!", mrkl jsem na něj. „Nespěchej, já si půjdu na chvíli lehnout, jo?" Byl jsem nedospaný, protože jsem pozdě usnul a Kookie mě už brzy tahal z postele, jako vždy, když se na něco moc těší...

Jung-Kook

Po chvíli zvonění mi Ki otevřel. Tvářil se unaveně, ale když mě uviděl, jeho tvář se rozjasnila. „Kookie!", vyhrkl a vrhl se mi kolem krku. „Já jsem tak rád, že jsi přišel!" Hned mě táhl dál a já jsem ho s úsměvem následoval. „Kdy jsi přijel?", zeptal jsem se, když jsem si všiml, že ještě nemá vybalený kufr. „Až pozdě v noci...", usmál se a prohrábl si vlasy. „Aha..." Rozhlédl jsem se. „Min-Ho tady ještě není?" „Ne...", pokrčil rameny. „On přijede až těsně před zkouškovým... Dlouho v Inecheonu nebyl, tak nespěchá!" „Nepůjdeme k tobě do pokoje?", zeptal jsem se. Přece jen se u něj cítím nejlíp. „Raději zůstaneme tady!", začervenal se Min-Ki. „Pojď, sedneme si tady na pohovku, ne? Je tady krásný výhled... co říkáš?", usmíval se a táhl mě k sedačce v obývací části. „Dáš si něco k pití? Už jsi obědval?" „Jen trochu vody, prosím!", usmál jsem se a nemohl jsem z něj odtrhnout oči. Byl ještě v pyžamu a vlasy mu trčely do všech stran, ale vypadal... jak to říct? Nevím... jinak?! Zářil jako měsíček na hnoji nebo sluníčko na Sahaře. „Co se stalo v Busanu?", zeptal jsem se. Min-Ki mi podal sklenici s vodou a nepřestal se culit. „Ty víš, že se něco stalo?", začervenal se a já se musel usmát. „Je to na tobě vidět, Ki!", mrkl jsem na něj. „I slepý by viděl, že je s tebou něco jinak!" „Vážně?", usmál se trochu rozpačitě. „Měl jsi pravdu!", vydechl. „Já?", podivil jsem se. „A v čem?" „Že můžu vidět Hyunieho jinak!" „Vážně?", nepřestával jsem se divit. Jak s tím souvisí JR? „Přijel za mnou do Busanu!", vysvětlil Min-Ki. „Neohlášeně a dost nečekaně!" Znovu se usmál a začervenal se. „Mile mě překvapil, ani jsem netušil, že budu z něj mít takovou radost..." „Takže... dáš mu šanci?", radoval jsem se. „Už se stalo!", špitl Ki a já se na něj užasle podíval. „Fakt???" „Jo!" Min-Ki se nepřestával červenat. „Byl to moc krásný Silvestr a zůstal tam až... až..." „Takže chceš říct...", došlo mi. „že je Hyunie teď u tebe v pokoji?" Pokynul jsem směrem ke dveřím od zmiňované místnosti.