Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
„Ty jsi vážně pako, Tae-Hyungu!" Hobi nechápavě kroutil hlavou. „Dvakrát po sobě se takhle ztřískat... Zbláznil ses?" Seděl jsem rozvalený v kuchyni a snažil se zmizet pod mokrým ručníkem, který mi měl ulevit od příšerné bolesti hlavy. Už nikdy nebudu pít vodku!!! Hobi se na mě vážně podíval a pak přede mně postavil sklenici se šumivým aspirinem. „Díky...", vydechl jsem. Na nic víc jsem se nezmohl. „A ten Min-Ho...", pokračoval Hobi naštvaně. „Myslel bych, že student z posledního ročníku bude mít víc rozumu..." „Hele...", ohradil jsem se. Musel jsem přece bránit kamaráda! „Min-Ho za nic nemůže! Jen mě chtěl rozveselit!" „Takže jsi teď veselý, Tae?", ušklíbl se ironicky Ho-Seok. Co mu na tohle mám říct?
„Alespoň, že tě přivedl domů...", řekl trochu smířlivěji. „Takže jsem šel sám?", zjišťoval jsem. Popravdě jsem si vážně nic nepamatoval... „Ty jsi fakt něco!", ušklíbl se Hobi a dal mi pohlavek. „Jak to děláš, že jsi vždycky tak mimo??? Jo, šel jsi... jestli se tomu tvému plantání dá říct chůze... Přivedl tě Min-Ho a ještě jeden... zapomněl jsem jméno...", zamyslel se. „Jo... Hyung-Sik... Ten jako jediný z vás byl alespoň střízlivý... " „Hmmm...", povzdechl jsem si. Ach ta moje hlava... Au! Ten ručník vůbec nepomáhá a prášek ještě nezačal působit... Hodil jsem tu mokrou věc na lavici vedle sebe a smutně jsem se na Hobiho podíval.
„Když... mě se stýská, Hobi!", řekl jsem nešťastně a chytl jsem si hlavu do dlaní. „Kookie se ti ještě neozval?", zeptal se starostlivě. „Napsal mi...", pokrčil jsem rameny. „Ale jenom tak... ze slušnosti..." „Co ti napsal?" Podal jsem mu mobil a Hobi si sms sám přečetl. „Hmmm..." „Hmmm co?", zjišťoval jsem... „Je to od něho pěkné, že se ti ozval, ale asi to není to, na co čekáš...myslím...", řekl Hobi. „Nemám mu zavolat?", zeptal jsem se. „Já nevím, Tae...", povzdechl si. „Myslím, že byl na tebe minule asi hodně naštvaný, počkal bych ještě být tebou..." „Ale Jimin říkal, že měl o mě starost?!", protestoval jsem. „To víš, že měl starost...", přikývl Hobi. „jinak by tady s tebou vůbec nešel! Jimin říkal, že tě dokonce přikryl jako malé děcko... Ale to neznamená, že se nezlobil... Raději na něho netlač. " Kookie mě přikryl? To je miláček! Ach jo... Netlačit na něho, to se lehko řekne! Neviděl jsem ho tři dny a už mi moc chybí! Jak dlouho mám čekat? To není fér!
„Co mám dělat???", zakňoural jsem. Hobi si sedl vedle mě a chytl mě kolem ramen. „Čekat...", řekl a konejšivě mě pohladil po tváři. „To bude dobré, Tae, věřím tomu!" „Vážně?" „Vážně!" „Slibuješ?" „Ale no tak...", rozcuchal mi vlasy. „Tohle ti přece nemůžu slíbit... Ale vážně tomu věřím! Pokud to zase nějak nepokazíš... Tae, dej se teď dohromady, nebo přijdeš pozdě do školy." „Dnes máme volno!" „Fakt?", podivil se. „Tak to jsi mohl ještě spát, ne?'" „Nemohl!", řekl jsem a podíval se mu do očí. „Protože jsem chtěl s tebou mluvit, Hobi" „Ach jo...", znovu si povzdechl a sevřel mě v náručí. „Co s tebou mám dělat?!" „To co teď!", špitl jsem a víc se k němu přitulil. Je tak fajn mít kamaráda jako je Hobi!!!
Kluci odešli do školy a já jsem si znovu vlezl do postele. Hlava mě už bolela trochu míň, ale byl jsem hrozně unavený. Když jsem se tak asi o půl jedné odpoledne probudil, cítil jsem se mnohem lépe. Rozhodl jsem se proto, že si zajdu někam do města na oběd. Nakonec jsem zamířil tam, kde jsme včera slavili s profesorem naši hru. Vaří tam opravdu skvěle! Rýže a tofu v pikantní omáčce a ledová tříšť s chutí lesních plodů... Mňam!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
