Anděl a Démon

114. Kapitola

Tae-Hyung

Nakonec jsem skončil znovu v nemocnici, ale tentokrát na kapačkách. Byl jsem prý dehydratovaný a podvyživený... tak mi to alespoň řekli a můj psychický kolabs způsobil i ten fyzický. Zkolaboval mi prý krevní oběh a měl jsem těžkou srdeční arytmii, takže si mě tady nechali. Za Kookiem jsem proto zatím jít nemohl. Ale každý den za mnou chodil pan Lee a rozebírali jsme Jung-Kookieho jak nejvíc to šlo. Snažil jsem se všechno pochopit a uvědomil jsem si, že opravdu to tak asi je... že Kookie nenese žádnou vinu na tom, co mi provedl Angel. Sdíleli jedno tělo, ale v podstatě to byli dva lidé... Po tak dlouhé době, kdy jsem Kookieho nenáviděl, se mi trochu ulevilo. Současně to ale bylo dost těžké přijmout, zvlášť když jsem tomuhle všemu mohl zabránit. Ale, kdyby ke mně byl upřímný... kdyby mi hned ten první den, co jsme spolu začali chodit řekl, co se mu stalo, věřil bych mu pak a taky by se to nestalo! Jenže vědomí, že i on na tom nese část viny, mi vůbec nijak nepomáhalo. Pořád byl v kómatu a nikdo netušil jak to s ním dopadne. Měl jsem znovu srdce na kusy a bál jsem se o něj. Tolik moc jsem se bál, že už se na mě nikdy nepodívá a že se na mě niky neusměje... Strašně moc mi chyběl, potřeboval jsem aby se vrátil do mého života. Můj krásný anděl, miláček...

Po dvou týdnech mě pustili domů. Nabral jsem sílu a cítil jsem se fyzicky mnohem líp. Než jsem ale šel na koleje, vyjel jsem do patra, kde ležel on. Už jsem přesně věděl kde má pokoj, přesto, že jsem tam byl jen jednou a hned jsem do něj zamířil. Hye-Yun tam sice nebyla, asi zrovna neměla službu, nikdo mi však nebránil ve vstupu, naštěstí. Stál jsem však chvíli u dveří a snažil se zhluboka dýchat. Vím, že není při vědomí, ale neviděl jsem ho tak dlouho... už jsou to čtyři měsíce co je v kómatu! Srdce mi bušilo jako zvon a nemohl jsem se dočkat až zase uvidím jeho tvář. Proto jsem nakonec konečně stiskl kliku a vešel jsem do pokoje. Hned jak jsem byl tam mě ale do mozku praštila ta změna. Bylo tam ticho, nic tam nepípalo a... postel byla prázdná! Vykuleně jsem civěl a nevěděl jsem co si mám myslet. Proboha, umřel? Nebo se snad probral a je někde na vyšetření? Vážně jsem nevěděl co si mám myslet. Vyběhl jsem proto z pokoje a běžel na sesternu, kde seděla mladá sestra a popíjela kafe. Srdce jsem měl až v krku, přesto, že jsem se snažil uklidnit natolik abych mohl položit svou otázku. „Prosím vás... kde je ten chlapec v kómatu... Jeon Jung-Kook? Neumřel, že ne?" „Ne...", usmála se na mě. „Převezli ho jinam!" Napila se klidně kávy a zřejmě považovala věc za vyřízenou. „Převezli?", vydechl jsem zaraženě. „Kam převezli, proč?" Zvedla ke mně hlavu a zatvářila se jako bych byl obtížný hmyz. Neměla moc náladu se mnou mluvit, ale já jsem se nechtěl nechat odbýt. Nevěděl jsem, jestli Hye-Yun něco ví a potřeboval jsem to vědět hned! „Vy jste jeho příbuzný?", zeptala se a já jsem se zamračil. Jak nenávidím tuhle otřepanou frázi. Proč jen příbuzní mají nějaká práva? Co pak já můžu za to, že nemáme společnou krev? „Ne, ale je to můj přítel!", vyhrkl jsem. „Miluju ho!"

Sjela mě pohledem a snažila se tvářit neutrálně. Přesto jsem ale v jejím výrazu zahlédl odpor. „No... tak já vám to teda řeknu...", prohodila nakonec. „Přihlásila se k němu nějaká jeho příbuzná..." Zamyslela se. „Myslím, že to byla babička a dnes ráno ho převezli do Busanu!" „Cože?", vykulil jsem na ni oči. „Oni ho převezli do nemocnice v Busanu?" Cítil jsem jak mi těžknou nohy. Tak moc jsem ho chtěl vidět a oni ho odvezli tak daleko... „Ne...", zakroutila důležitě hlavou a zase se napila kávy. „Nepřevezli ho do nemocnice. Ona si ho vzala k sobě domů!" „K sobě domů?", zarazil jsem se. „Počkat..." Málem jsem začal skákat radostí. „To... to znamená, že se probral? Je už konečně při vědomí?" Srdce mi znovu splašeně tlouklo, ale ona mě zpražila pohledem. „Pochybuju, že on se ještě někdy probere... Měl být v podstatě už dávno mrtvý, je zázrak že vůbec přežil ten pád, ale... je tak dlouho mimo... Myslím, že má mozek až moc poškozený aby mohl žít... podle mě už takhle zůstane až do smrti!" „Co... cože?" Zbledl jsem, když jsem slyšel její krutá slova. Jak může být tak necitelná? „Já tomu nerozumím...", vydechl jsem zničeně. Její slova mě pálila v srdci jako oheň. Bolelo to! „Proč ho převezli? A jak to, že ne do nemocnice, ale k ní domů?" „Byl stabilizovaný a jeho tělo už je v pořádku. S jeho hlavou je to setrvalý stav a proto, že nepotřebuje přístroje, mohl jít do domácího ošetření. Bude k němu docházet ošetřovatelka a pomůže jeho babičce s péčí. Nemusí ale už být v nemocnici, i když...", uchechtla se. „jemu je to asi jedno, že?" Měl jsem chuť ji praštit, ale ovládl jsem se. „Vy nevíte adresu té jeho babičky, že?", vydechl jsem a moc doufal, že ví. Zakroutila hlavou.