Anděl a Démon

72. Kapitola

Tae-Hyung

Byl jsem sám doma a čekal, až se mi miláček vrátí. Neměl jsem dobrý pocit z toho, že šel sám. „Sakra, není přece žádné dítě!", napomenul jsem se a snažil se zachovat klid. Kookie odcházel v relativním klidu, není důvod se znepokojovat! Vzal si ten prášek? Nebyl jsem si vůbec jistý. Snad si ho vzal... Kookie byl pryč teprve patnáct minut, ale mi to přišlo jako celá věčnost. Měl jsem vytáhlá skripta „Filmové herectví a teorie filmu" a chtěl jsem se učit. Zápočty a zkouškové budou sice až po vánocích, ale já nesnáším nechávat všechno na poslední chvíli. Jenže jsem se na to nemohl vůbec soustředit.

Povzdechl jsem si a skripta zase odložil. Řekl jsem si, že taky půjdu na vzduch, ale mě na rozdíl od miláčka stačil jen balkón. Napadlo mě, že se trochu rozhlédnu a třeba ho někde uvidím. Byl příjemný podvečer, nebo možná hodně pozdní odpoledne, ale ještě pořád bylo světlo a nebyla ani zima. Nastavil jsem tvář jemnému větříku a potom jsem se rozhlédl z balkónu dolů. Uviděl jsem ho hned. Kookie byl na dětském hřišti a seděl na houpačce. Pobaveně jsem se usmál, než jsem si uvědomil, že tam není sám. Na druhé houpačce seděl nějaký tmavovlasý kluk a určitě si spolu povídali. „To musí být Min-Ki!", napadlo mě. Ruce se mi samy sevřely v pěst. Nechtěl jsem to hrotit, ale když jsem je tam dole uviděl spolu, začal jsem znovu neskutečně žárlit. Neříkal náhodou Kookie, že za ním nepůjde? Tak jak to, že tam dole jsou spolu? Chtěl jsem věřit, že je to jen nějaká náhoda. Možná se jen potkali?! Musím Kookiemu věřit, nebo se vážně zblázním! Upřeně jsem je sledoval a doufal, že se nestane něco, co by mě naštvalo ještě víc. Kdyby mého miláčka ten kluk znovu políbil, asi bych na něho tam dolů vletěl! Myslím na Min-Kiho! :(

Pořád seděli na houpačce, ale pak se Min-Ki postavil. Čekal jsem co bude dál, ale on jen stál. „Běž už pryč!", poručil jsem mu, ale on to z té výšky neslyšel. Nikam neodešel. „Tak běž už!" On si ale najednou klekl na zem a položil si hlavu do Kookieho klína. „Do prdele..." Zaskočila mi slina a já se rozkašlal na celé kolo. Vlítl jsem do bytu, aby mě ti dva neslyšeli. Rychle jsem se napil vody a vrátil se zpět na balkón, abych viděl co se děje. „Do prdele!", zanadával jsem znovu, protože Kookie tiskl svého kamaráda v náruči. „Tak tohle už ten Min-Ki vážně přehání!", řekl jsem vztekle a kopl do zábradlí. Málem jsem si skopl palec, ale bylo mi to jedno.Žárlil jsem jako smyslů zbavený. Jestli Min-Ki Kookieho políbí, vážně ho zabiju! Polibek se ale nekonal, teda alespoň myslím. Vklouzl jsem zpět do bytu,abych mohl dopít své kakao, které pořád leželo na stole. „Musím se uklidnit!",říkal jsem si. Když jsem se ale vrátil na balkón, byli oba pryč. Zbledl jsem.To snad ne, někam spolu odešli? Proč? Co budou dělat??? Zuřivě jsem vletěl zpět do bytu. Musel jsem se opláchnout studenou vodou, nebo bych asi musel něco rozbít! Já toho Min-Kiho vážně zabiju!    

Jung-Kook

Asi půl hodiny jsem byl střídavě na skluzavce a na velké prolézací síti, které někdo říká „Pavouk", i když by se logicky hodil spíše název „Pavučina." :) Zapomněl jsem jaké to je být uvolněný a jen tak si hrát a teď jsem si to připomínal. Ano, já už sice nejsem dítě, ale všechny ty stresy si žádaly krajní řešení a tím řešením bylo vylézt po pavučině až úplně nahoru! Pokud možno opakovaně... Byl z tama krásný výhled! Naposledy jsem se ještě sklouzl na skluzavce a potom jsem si uvědomil, že se pomalu ale jistě stmívá. Rychle jsem se vydal domů a srdce se mi prudce rozbušilo. Bude se Tae zlobit, že jsem byl tak dlouho pryč? Nebyl jsem tam až zase tak dlouho, nebo ano? Doufal jsem, že bude miláček v klidu a já mu udělám něco dobrého k večeři. Něco rychlého a lehkého...