Anděl a Démon

23. Kapitola

Tae-Hyung

Držel jsem Kookieho a snažil se ho uklidnit. „Nechci, abys takhle sobě mluvil!", řekl jsem vážně. „Nejsi žádný ubožák, slyšíš?" Maličko přikývl. „Chceš o tom všem ještě mluvit?", zjišťoval jsem starostlivě. Znovu přikývl. „Ještě to není celé...", řekl potichu. „měl bych to dokončit..." „Nechceš si odpočinout?", zeptal jsem se. „Možná bys to mohl dovyprávět jindy..." „Ne!", zavrtěl rozhodně hlavou. Už se trochu uklidnil. „Jindy ne! Já už se potom k tomu nechci vracet! Dopovím to! Teď... nebo nikdy..." „Dobře...", souhlasil jsem. „Ale jsi v pořádku? Můžu pro tebe něco udělat, aby ses cítil líp? Cokoli... řekni si!"

Maličko se pousmál a věnoval mi zvláštní pohled, ale pak zvážněl. „Cokoli říkáš?" Povzdechl si a sklonil hlavu. „Nic nemusíš dělat, jen tady buď semnou... " Kookie byl jako uzlíček nervů. Bylo vidět, že ho to vyprávění hodně vysílilo a já jsem si v duchu nadával, že jsem ho do toho nutil. Ale na druhou stranu... už chápu proč je takový jaký je... To co si prožil s vlastní rodinou a potom ve škole bylo fakt hrozné! Bylo mi z toho moc smutno. Jenom jsem ale nemohl pochopit, proč se nebránil, vždyť říkal, že dosáhl prvního stupně v Taekwon-du, nebo ne? Tak proč je neskopal na hromadu? Bylo to fakt dost nepochopitelné...

„Pojď ke mně...", řekl jsem něžně a natáhl ruky. Kookie vklouzl do mé náruče jako by tam patřil a já ho pevně chytl kolem pasu a přitáhl si ho k sobě ještě blíž. Opřel si tvář o můj hrudník a zabořil svůj nos do mého trička. Bylo to příjemné! Moc mi na něm záleží! Ať už náš vztah bude v budoucnu jakýkoli, nedovolím, aby mu ještě někdy někdo ublížil! „Kookie, co ti vlastně řekli na těch terapiích?", zeptal jsem se opatrně. „Přišli tam na něco? Jako třeba... proč sis nechal ubližovat? Promiň... já nad tím musím pořád přemýšlet... Nechápej to špatně, já si o tobě nemyslím nic zlého, jen to moc nechápu..." Odtáhl se ode mě a já ho pustil. „Nechceš mluvit o terapiích? Promiň...", omlouval jsem se.

„To je dobré...", maličko se ušklíbl. „Terapie nesnáším, ale mluvit o nich je docela v pohodě..." Zamyslel se. „Říkali, že je to nějaký syndrom... posttraumatický syndrom. Prý to nějak souvisí s tou bratrovou nehodou. Jako nějaké trauma z toho, že jsem mu ublížil po tom, co jsem se bránil... Prý v podvědomí si všechno hned spojím s Jung-Hyunem a já pak ztuhnu a nejsem schopný nic dělat, aby se to neopakovalo... abych zase někomu tak moc neublížil..." „Aha?!", vydechl jsem. „A pak že jsou ty terapie k ničemu... Tohle by mě nikdy nenapadlo!" „Jsou k ničemu!", trval si na svém Jung-Kook. „Co z toho, že to vím? Nějaký syndrom... Co to jako mění? Jsem tak míň ubohý? Proč ten syndrom mám? Jako by to nebylo tak dost špatné, ještě k tomu ten syndrom... Proč???"

„Kookie", řekl jsem s lítostí. „Nejsi ubohý! Uvědom si, čím sis prošel... Byl jsi ještě dítě a rodina tě zavrhla. Potřeboval jsi lásku a péči a dostal jsi jen bití a nezájem! Tohle sis přece nezasloužil! A co to jako mělo s tebou udělat, když sis ještě vyčítal tu bratrovu nehodu? Tví rodiče tě tenkrát měli obejmout a říct, že se nezlobí, NE tě opustit! BYLA to jen NEHODA a ty jsi byl jen malý vyděšený kluk! Proč se za to nenávidíš? Pokud bys měl někoho nenávidět tak je, ne sebe! A ve škole... Co za parchanty to tam bylo? Potkat tak čistou a křehkou duši a zašlapat ji do země může jen obyčejný hajzl! Oni byli ti zmetci, oni zaslouží nenávist, NE TY! Už chápu, proč ses nebránil... ale proto měli právo to dělat? Proto ti mohli ubližovat? Kdyby se mi dostali pod ruky, asi bych je zabil!"

Byl jsem vzteky bez sebe. Chtěl bych ty hajzly teď mít tady, rozkopal bych jim ksichty! Vážně! Nejraději bych jel do Busanu, našel ty zmetky a zkopal je do bezvědomí! A Kookieho rodiče bych poslal do prdele i s bratrem. Musím se uklidnit... Musím se uklidnit!