Anděl a Démon

24. Kapitola

Tae-Hyung

Po chvíli se mi podařilo uklidnit, ale byl jsem fakt unavený. Netušil jsem, co bude dál a nechtělo se mi na to myslet. Nechtěl jsem myslet na nic... Opřel jsem si lokty o kolena a položil si na ně hlavu. Asi bych té vodky měl vypít víc!

„Nevím čí to je...", zaslechl jsem nad sebou tichý hlas. „ale měl by ses taky převléct!" Překvapeně jsem vzhlédl a uviděl Jung-Kookieho. Stál nade mnou a chvějící se rukou mi podával Hobiho župan. Všiml jsem si, že mě poslechl a oblékl si ten můj.  „No, aspoň něco...", pomyslel jsem si. „Díky!", řekl jsem a vzal si to od něho. Odvrátil se, když jsem se převlékal. Odnesl jsem mokré věci do koupelny a pak jsem se vrátil za ním do pokoje. Kookie seděl na mé posteli. „Došlo kakao!", řekl. Smutně se na mě podíval. „Došlo kakao?", nechápal jsem. „Aha...", pousmál jsem se, když jsem si uvědomil, o čem mluví a šel jsem to napravit. Pak jsem si sedl vedle něho na postel. Kookie nervózně žmoulal lem županu a zíral do země. „Nepotřebuješ prášek?", zeptal jsem se. To napětí mezi námi se mi nelíbilo. „Už jsem si vzal..." „Aha... Kolik?"

„Kolik čeho?", zeptal se nechápavě. „Kolik těch prášků sis teď vzal?" „Jeden!", řekl Kookie rázně a trochu vyčítavě se na mě podíval. Chtěl vstát, ale chytnul jsem ho za ruku. „Nemůžeš se na mě zlobit za to, že se ptám!", řekl jsem vážně. „Ty nevíš, jak jsem se o tebe bál, když jsi tak tvrdě spal... Když teď vím, že jsi byl předávkovaný... Prostě si tě musím pohlídat, protože nechci, aby se to opakovalo!" Sklonil hlavu. „Já se nezlobím...", řekl smutně. „Ale... ty... zlobíš se..." „Já na tebe?", divil jsem se. „Proč bych se měl zlobit?" „Protože... nevím... ale zlobíš se... Křičíš na mě..." 

„Kookie...", vydechl jsem. Držel jsem ho pořád za ruku a tak jsem si ho za ni rovnou přitáhl k sobě. „Ty jsi mě neslyšel? Já se nezlobím na tebe, ale na ty hajzly z Busanu! Křičel jsem, ano... a moc se ti omlouvám... ale bylo to kvůli nim, ne kvůli tobě! Nemám proč se na tebe zlobit!" Podíval se mi do očí. „Vážně?", zeptal se nejistě. „Vážně se nezlobíš na mě? Nemyslíš si, že jsem ubožák?" „Už nikdy neříkej ubožák ve vztahu k sobě!", řekl jsem prudce a Kookie sebou cukl. Pohladil jsem ho omluvně po rameni. „Já jsem si nikdy nic takového o tobě nemyslel a nemyslím si to ani teď! Nemůžeš za to, co se ti stalo! Nemohl jsi s tím nic dělat a ani to není tvoje vina!!! Pro mě jsi moc milý a inteligentní kluk! Tak se měj rád aspoň trochu, já tě mám rád moc!", řekl jsem a on se ke mně přitulil. „Děkuji...", zašeptal. „Nevím, co bych dělal, kdybych tě nepotkal... Taky tě mám moc rád!"

Rozcuchal jsem chlapci vlasy a ještě víc ho zmáčkl. Napětí ze mě opadlo a cítil jsem se mnohem líp. Ne že by mě už netrápilo všechno, co mi Jung-Kook řekl... to jak mu ubližovali... To že ho někdo znásilnil... Sakra, zrovna jemu museli udělat takovou prasárnu... Takovému křehkému a milému človíčkovi... Zabil bych je! Opravdu bych je nejradši zabil! Ale pro tuto chvíli jsem to chtěl vypustit a nemyslet na to.

Prostě být tady pro něho, aby se cítil líp a ještě víc ho nestresovat. Držel jsem ho delší dobu v náručí. Mlčeli jsme, ale vypadalo to, že už se uklidnil. Kookie se ale maličko odtáhl. „Máš taky hlad?", zeptal se potichu. „No... trochu...", pokrčil jsem rameny a zazubil se na něho. Jung-Kookie a jídlo... už jsem si všiml, že jsou dost velcí kamarádi! Podíval jsem se na mobil. Bylo půl čtvrté. „Něco si uděláme...", mrkl jsem na něho. „Tak jo!", vyskočil radostně z postele. „Ale... co si oblečeme?" „No... Asi budeš muset zůstat takhle...", řekl jsem šibalsky. „Nechápu, že ses rozhodl zrovna dnes prát..." „Takhle?" „Něco pro tebe najdu.", usmál jsem se. „Tak dobře...", souhlasil. Našel jsem mu otrhané černé džíny a obyčejné černé tričko s dlouhým rukávem. Já jsem na sebe hodil něco podobného jen v bílé barvě.