Anděl a Démon

149. Kapitola

Jung-Kook

Hned po příjezdu domů jsme si dali rychlou sprchu a vlezli jsme do postele. Oba dva jsme byli dost unavení, přestože let byl mnohem míň únavný než naše plavba na Jeju. Ach Jeju... Po tom neslavném začátku byl náš pobyt jako sen. Bylo to naprosto nepopsatelně úžasné, ale já jsem se nebál, že všední život po boku mého miláčka bude úžasný o něco míň. Jen mi budou chybět všechny ty západy slunce nad oceánem... Ale Taeho úsměv... podíval jsem se do miláčkovy tváře a zrovna se na mě usmíval tím svým neodolatelným a naprosto dokonalým úsměvem... mi dokáže tu nádheru vynahradit! „Dobrou noc, miláčku!", zašeptal a přitiskl své heboučké polštářky na mé rty. „Dobrou noc, zlatíčko!", vydechl jsem láskyplně a pak jsem se přivinul ke svému dokonalému stvoření. Oči se mi už samy zavíraly a po chvíli jsem usnul v náručí svého manžela. Myslím, že on po chvíli usnul taky.

Ráno jsem se probudil otočený k Taemu zády, ale on pořád spal a tiskl se zezadu ke mně. Usmál jsem se a pohladil hřbet jeho ruky, která spočívala na mém břichu. Bože, jak moc já Taeho miluju! To se ani slovy popsat nedá! Opatrně jsem se otočil a pohlédl do jeho krásné tváře. Zulíbal bych ho, ale chtěl jsem aby si pořádně odpočinul, nechtěl jsem ho budit, tak jsem jen zlehka políbil jeho mírně pootevřené rty, pohladil jeho vlasy a pak jsem vstal. Měl jsem už obrovský hlad. Vyhlédl jsem z okna a skoro bych čekal, že uvidím pobřeží a do nekonečna táhnoucí se oceán, ale namísto toho jsem jen zahlédl stěny a okna našeho A5Blocku... Jsme doma! Doma... domov... s Tae-Hyungem... I to znělo tak krásně, když jsem si to pro sebe zašeptal. Pořád s dobrou náladou jsem sešel do kuchyňky a rozhodl se, že nám udělám na snídani lívance. Ani vůně té dobroty však mého anděla nevzbudila a tak jsem se s úsměvem obul a vyšel ven z bytu. Napadlo mě, že pozdravím kluky a vezmu domů našeho pejska.

Zazvonil jsem na Min-Kiho zvonek a uběhla jen maličká chvilka, než mi můj bráška otevřel a radostně se vrhl kolem mého krku. „Tak už jste zpátky!", radoval se a já se jen culil jako sluníčko. „Jasně že jo!",vydechl jsem do jeho krku. „Už jsi mi moc chyběl!", přiznal jsem a on mě víc stiskl. „Ty mě taky!", řekl něžně Ki. „Tae tady není?", podivil se, když mě přestal tisknout. „Ještě spinká!", usmál jsem se ještě víc při představě spícího miláčka a Ki se taky usmál. „Hyun taky ještě spí?", zajímal jsem se. „Nebo je snad s Yeontanem venku?" Bylo zvláštní, že se mi pejsek ještě nemotá pod nohama a taky, že jsem ještě nezaslechl typickou hlášku „kdo je to,miláčku?" „Máš chvíli čas?", zeptal se Ki a viditelně posmutněl. „Stalo se něco?", zarazil jsem se a hned jsem vklouzl do jeho bytu. „Myslím, že mám čas...Tak co se děje?" „Dáš si čaj, kafe, vodu a nebo kakao?" „Kakao...", vydechl jsem s nepříjemným pocitem, že se mému bráškovi něco stalo. „Dám si s tebou!", rozhodl a hned zamířil do kuchyňské části aby splnil úkol. „Kde je JR?", zeptal jsem se, když jsem se rozhlédl a uviděl našeho pejska spinkat v pelíšku. Posadil jsem se na pohovku v obývací části a čekal jsem až za mnou Ki přijde. 

Min-Ki přede mě položil hrnek s kakaem a taky se posadil. „Je v Knagnungu...", řekl potichu. „Už zase je jeho máma nemocná?", podivil jsem se. „Hmmmm..." „Je nemocná nějak často...", nechápal jsem. „To mi povídej!", řekl smutně Ki. „Myslím, že to jen hraje aby za ní musel Hyunie jet!" „Vážně si to myslíš?" Nepřestával jsem vycházet z úžasu. „A proč jsi nejel s ním? Vždyť škola ještě nezačala..." „Nechtěl jsem!", vyhrkl Ki a maličko se zamračil, ale pak znovu posmutněl. „Hyunie chtěl abych jel a já zase aby zůstal tady... Pohádali jsme se..." „Proč jsi nechtěl jet?", nechápal jsem. Oni dva jsou tak sladký pár a neuměl jsem si představit, že by Ki odmítl být se svým miláčkem. „Protože..." Min-Ki si podepřel hlavu a podíval se na mě. Bylo vidět, že zadržuje slzy.