Anděl a Démon

25. Kapitola

Tae-Hyung

On na mě vyplázl jazyk? Tohle mně fakt pobavilo! Opravdu je jak přerostlé dítě! Ale neměl by si dělat legraci z takových věcí, jako jsou prášky. Vážně si asi neuvědomuje, jak mě včera vyděsil... Rychle jsem umyl nádobí. Bylo už skoro pět hodin a kluci se každou chvíli vrátí ze školy. Chtěl jsem, aby mi to dopověděl v klidu.

Kookie seděl na posteli a nepřítomně se díval před sebe. Ještě ani nezačal mluvit a už není v pohodě... Měl bych to asi zarazit... Jako by mi četl myšlenky... Vzhlédl a usmál se na mě. „Neboj...", řekl potichu. „Vážně se nebudu hroutit... myslím, že ne..."

„Hmmm... to jsi mě teda uklidnil..." „Neměl bys náhodou uklidňovat ty mě?", zeptal se trochu uličnicky. Taky jsem se usmál. „Asi měl...", přikývl jsem. Sedl jsem si vedle něho a přitáhl si ho k sobě, tak že se o mě musel opřít. Nebránil se. „Chci být pro tebe oporou!", řekl jsem mu potichu do ucha. „Dovolíš mi to?" „Myslím...", řekl trochu dojatě. „že lepší oporu bych si nemohl přát..." Chytl jsem ho kolem pasu a on si opřel hlavu o mé rameno. Zatím vypadal docela uvolněně, ale už vím, jak se jeho nálada dokáže v okamžiku změnit... Chvíli jsme mlčeli.

Nechtěl jsem se k tomu už vracet, ale nakonec mi to nedalo. „Kookie?!", řekl jsem opatrně. „Ty víš, kdo ti udělal tamto... víš co..." „Myslíš jako... jestli vím, kdo mě znásilnil?", zeptal se a trochu ztuhl. Pohladil jsem ho a jen jsem přikývl. „Ano... vím..." „A... potrestal ho za to někdo? Řekl jsi to někomu?" „Musíme mluvit zase o tomto?", zeptal se nervózně. „Asi nemusíme... ale... chtěl bych vědět, že mu to jen tak neprošlo..." Trochu se začal chvět. „Nechci o tom mluvit...", řekl a do očí mu vyhrkly slzy. „Promiň.", řekl jsem rychle. „Nemusíš mi to říkat, jen se uklidni, ano?" Přikývl, zhluboka se nadechl a schoulil se mi do náruče. V duchu jsem si nadával, že jsem o tom začal mluvit. Ale chtěl bych to vědět! „Nikomu jsem to neřekl...", zašeptal po chvíli. „Nikdo je nepotrestal..."

„Je?", zalapal jsem po dechu a podíval se Kookiemu do tváře. „Bylo jich víc?" „Byli čtyři..." Odvrátil pohled a celý zrudl. „Poprvé jsem o tom mluvil až v léčebně... Nic jim nedokázali! Nebyly žádné důkazy a oni si poskytli navzájem alibi..." „Čtyři?" Byl jsem v šoku! 

„Hmmm... dělali to celé tři roky... já jsem se hrozně styděl... nikomu jsem to neřekl... A pak jim stejně nic nedokázali... Nemusel to nikdo vědět... neměl jsem jim to říkat!" Znovu se schoulil. Já jsem mlčel a snažil se rozdýchat to, co mi právě řekl. Celou vyšší střední ho znásilňovali čtyři parchanti a nakonec se jim nic nestalo? Vážně bych je měl najít a zabít je! „Pamatuješ si jména?" „Proč to chceš vědět?" „Protože je chci zabít!", řekl jsem vážně. „Tohle jim nesmí projít!"

„Už jim to prošlo, Tae, vykašli se na to!" „To myslíš vážně?", zeptal jsem se chvějícím se hlasem. „Tys jim to snad odpustil? Jestli ty jo, já jim teda nikdy neodpustím! Zabiju je!" Podíval se na mě vyplašeně. „To přece nemůžeš!", řekl a rozrušením se mu chvěl hlas. „Chtěl by sis kvůli nim zničit život? Šel bys do vězení, Tae... to bys chtěl?" Poznal, že to myslím vážně a já jsem to tak v tuto chvíli opravdu myslel! Chtěl bych je za živa stáhnout z kůže bez ohledu na následky. „Co by pak bylo semnou, kdybys šel do vězení? Byl bych tady zase sám!", řekl a po tváři mu tekly slzy. „Nebyl bys tu sám...", řekl jsem něžně a utřel mu je rukávem. „Měl bys mé spolubydlící..." „Ale já se chci vídat s tebou! Neodpustil jsem jim, ale nedovolím ti, aby sis kvůli mně zničil život, takže zapomeň na to, že ti řeknu ta jména! Nikdy se je nedovíš!"

Povzdechl jsem si. „To není fér!", řekl jsem zklamaně. „Budu si to muset zjistit jinak, ale já se dozvím kdo..." „Ne!", řekl prudce. „Už toho nech! Máš svůj život, svou školu... máš svou rodinu...?!", trochu znejistěl. „Máš rodinu, ne? To bys nemohl udělat! Neříkej takové blbosti! Ty přece nejsi žádný mstitel, Tae! Chci, abys byl můj kamarád, to mi úplně stačí! Nechci, abys po nich pátral... Nechci, abys někomu ubližoval... stejně bys nejvíc ublížil jen mně a taky sobě!" Celý se chvěl a já jsem taky musel dýchat dost zhluboka, abych se uklidnil. Má pravdu... Jak bych to asi udělal? A co potom? Ale zmlátit bych je mohl... Uvidím... Musím to promyslet.