Anděl a Démon

30. Kapitola

Jung-Kook

Sotva jsem vyšel ven, už jsem začal trochu litovat, že jsem odešel... Myslím ale, že bude opravdu lepší, když teď budu chvíli sám... Musím si srovnat myšlenky a uklidnit se. Byl to moc náročný den! Ta zpověď, karaoke... Ach... Já jsem vážně zpíval a nikdo se na mě za to nezlobil!? Bylo to tak zvláštní znovu zpívat nahlas! Ale klukům se to líbilo! Tae-Hyungovi se to líbilo! Měl jsem radost, ale byl jsem fakt hrozně moc unavený! Všechny ty pocity... Nevím, proč jsem vybral zrovna ty písně?! Asi jsem chtěl vidět, jak bude Tae reagovat, ale nevím, co jsem čekal...?! Jako že se mi vrhne kolem krku a vyzná mi lásku? Že mi řekne, že jsme my, já a on... Taková blbost! Měl bych zapomenout na to, co k němu cítím... Měl bych to brát tak jak to je. Jsme jenom kamarádi, ale i to je víc, než dost!

Už abych byl doma... Pomalu jsem se loudal na metro, sluchátka v uších, ale muziku jsem skoro nevnímal. Stanice „Seocho-gu" Je tady Shinbundang Line?! Bezva, nebudu muset přestupovat! Tak za půl hodiny už snad budu v posteli... Co dělá Tae? Spí už? Sáhl jsem si do kapsy od mikiny a nahmatal papír... aha... zapomněl jsem na to, že je tam. Zmuchlal jsem ho a hodil do koše. Začnu kreslit znovu, ale až zítra. Přijelo metro, i v tuto hodinu docela plné. Přemýšlel jsem, kam asi jedou všichni ti lidé. Asi domů jako já. Za chvíli bude „Gangnam"... 

Tae-Hyung

Jimin opravdu nepřišel, kluci spali a já jsem si připadal najednou hrozně sám. Škoda, že tu Kookie nechtěl zůstat... Rychle jsem se osprchoval a doufal, že brzy usnu, ale nešlo to, pořád jsem musel myslet na něho, na Jung-Kookieho...

Ráno jsem vstával brzy, asi v šest. Ani nevím, kdy jsem usnul, ale připadal jsem si docela vyspaný, v rámci možností... Kdyby bylo ale po mém, válel bych se v posteli minimálně do deseti! Ho-Seok už byl taky vzhůru a chystal snídani. Krásně to vonělo! Ten kluk je opravdu miláček! „Dobré ráno!", usmál se. Sršel energií. To já jsem na tom až tak dobře nebyl... „Dáš si kafe?", zeptal se. „Zrovna jsem tě chtěl poprosit...", pousmál jsem se. Hobi je kamarád k nezaplacení! Postavil přede mě hrnek a talířek. „Udělal jsem smaženici se šunkou, ale nevím, jestli máš chuť..." „Snědl bych i koně!", usmál jsem se. „Dám si, jestli to byla nabídka..." Hobi se jen usmál a naložil mi štědrou porci. K tomu přidal pečivo, které asi koupili včera. „Díky!", usmál jsem se vděčně. „Proč tady Kookie nezůstal?", zeptal se Hobi. Pokrčil jsem rameny. „Nevím...", řekl jsem s plnou pusou. Mňam! „Asi chtěl spát ve své posteli..." „Aha..."

Hobi si taky udělal kafe, ale jídlo si nevzal. Hrál si se svým hrnkem a díval se jak jím. Za chvíli se přiloudal Gi. Byl už převlečený, ale vlasy mu trčely do všech stran. Unaveně si promnul rukou oči a zavětřil. „To tak krásně voní, Hobi!", zaradoval se a najednou vypadal míň ospale. „Vem si kolik chceš!", usmíval se Ho-Seok a Yoon-Gi ho bez váhání poslechl. Co zbylo si pak vzal Hobi. Když jsme pojedli, poklidili nádobí, sbalili jsme si věci a kolem sedmé jsme vyrazili do školy. „Zavolám ti, Tae, až budu mít ty omluvenky!", řek Gi, když jsme se na půdě university loučili. „Dáš ji pak Kookiemu?" „Jasně že jo...", usmál jsem se. „Díky, Gi!" „Za málo!", mrkl na mě. Pak kluci odešli a já se vydal do své učebny...

Kolem deváté mi volal Yoon-Gi, že už mu to přišlo. „Zavolej, Kookiemu ať přijde taky!", řekl. „Chtěl bych ho vidět..." „Hmmm... Dobře..." „Tak na nádvoří?! Za půl hodiny třeba? Nemáš přednášku, že?" „Zrovna ne...Zavolám Kookiemu..." „Dobře..." Telefon chvíli zvonil, než mi ho Kookie vzal. „Ahoj, Tae...", zněl unaveně. „Co potřebuješ?" „Gi má pro nás tu omluvenku", řekl jsem trochu nervózně. „Přijdeš za půl hodiny na nádvoří?" Chvíli bylo ticho. „Přijdu..." Položil. Díval jsem se na displej svého telefonu a až pak jsem si ho schoval do kapsy. Ach jo, Kookie zase není ve své kůži... Vydal jsem se pomalu na nádvoří. Nevadí, když tam budu dřív... Podzim byl příjemný, svítilo slunce, tak si v klidu posedím na čerstvém vzduchu.