Anděl a Démon

126. Kapitola

Jung-Kook

Sestra mě vystrčila za dveře, zamračila se na mě a pak dveře zavřela. V tu chvíli můj úsměv zmizel a zatočila se mi hlava. Něčí ruce mě podepřely abych nespadl na zem a já jsem se chytl jeho dlaně. „Co je Kookie?", zeptal se pan Lee starostlivě, zatím co mě podpíral. „Jen jsem hrozně unavený...", řekl jsem potichu. Všechno to napětí mě hrozně vyčerpalo. „Ale řekl jsem mu to!", vydechl jsem s úlevou, přestože mé srdce divoce tlouklo. Už nemusím myslet na to, jestli má náš vztah smysl a jestli je správné s ním být. Řekl jsem, že s ním chci být a už si to nechci rozmýšlet. Strašně moc ho miluju a pokud mu dokáže na tváři vykouzlit úsměv moje maličkost, tak nechci být sobecký a ten úsměv mu nedopřát. Je to ale na jeho vlastní nebezpečí, já se nedokážu za sebe zaručit!. „Co jsi mu řekl?", zjišťoval Lee, zatím co mě vedl k výtahu. „Že... že ho miluju a že s ním chci být!" „A co řekl on?", usmál se. „Že mě miluje!" Na tváři se mi znovu objevil úsměv a já si vybavil Taeho hebké rty, které je tak úžasné líbat a jiskry v jeho očích. Taky jeho sametový hlas, když říkal ta krásná slova. Připadal jsem si jako zamilovaná školačka. „Co jsem ti říkal?!", zaradoval se pan Lee a já jsem jen víc sevřel jeho dlaň. Byl jsem slabý a chvěly se mi nohy. Pan doktor mě držel celou dobu a pak mi pomohl svléknout župan a uložil mě do postele. „Chceš něco na zklidnění?", zeptal se. „Ne... díky...", zakroutil jsem hlavou a pak jsem už jen zavřel oči. Potřeboval jsem strašně moc spát. „Tak si odpočiň a popovídáme si až potom!", řekl mile a zlehka mě pohladil po vlasech. Zavrněl jsem jako kotě a stočil se do klubíčka. Měl jsem čím dál větší pocit, jako kdyby pan Lee byl můj náhradní otec. Cítil jsem lásku a péči a měl jsem pocit bezpečí. K dokonalosti už chyběla jen Taeho něžná náruč a jeho smyslná vůně. Polibky do vlasů a na rty... „Tae... miluju tě!", zašeptal jsem neslyšně a potom jsem usnul.

Tae-Hyung

Mrzelo mě, že sestra Kookieho vyhodila, ale zároveň jsem se cítil dobře. Vážně mi řekl, že mě miluje a že chce se mnou pořád být? Nebyl to jen nějaký klam? Ale na rtech jsem ještě pořád cítil chuť jeho sladkého polibku. Opravdu se to stalo! Zlehka jsem si na rty sáhl a rozechvěle vydechl. Nečekal jsem, že mě políbí, ale bylo to tak krásné, až mě z toho bolelo srdce. Srdce! Měl bych se zklidnit, nebo se happy end konat nebude... ne, kdybych dostal další infarkt. Tohle mámě nemůžu říct, zbláznila by se strachy!

Ležel jsem pak a myslel na miláčka, když za mnou přišel nějaký doktor. Vypadal mladě, ale přísně a taky nesměly chybět brýle, což mě docela pobavilo. „Já jsem Lee Jong Suk a jsem váš ošetřující lékař!", oznámil mi stejně přísně jako se tvářil. „Jak se cítíte?" „Je mi dobře!", usmál jsem se. Vážně je to doktor? Vypadá jako by teprve vylezl ze školy!

 „Natočíme vám EKG a pak budeme vědět víc!", rozhodl. Nic jsem nenamítal. Udělal jak řekl a já jsem čekal co se dozvím. „Váš stav se rapidně zlepšil!", konstatoval, když si prohlížel záznam z EKG. Tvářil se ale pořád tak vážně, že jsem chvíli pochyboval, jestli se vůbec umí tvářit jinak. Potom mi pokynul abych si vyhrnul pyžamo. „Zadržte dech!", poručil mi a já jsem dech zatajil už jen kvůli jeho tónu. On si potom poslechl mé srdce stetoskopem. Měl jsem co dělat, abych se nezačal hihňat, protože ten stetoskop studil. „Ještě ale nejste úplně v pořádku...", zamračil se na mě. „takže si tady ještě dalších pár dnů pobudete. V pátek provedeme nové vyšetření a pak se uvidí, jestli už půjdete domů..." „Dobře...", přikývl jsem. „Tak odpočívejte!", řekl ještě přísněji než před tím a já jsem se zachvěl. Připadal jsem si jako malý kluk. „Budu odpočívat!", slíbil jsem, on se znovu podíval na přístroje, pak na mě a mlčky odešel. To byl ale zvláštní doktor! :)