Anděl a Démon

71. Kapitola

Jung-Kook

Nevím co mě to napadlo. Nikdy jsem neměl takové touhy, aby mi někdo naplácal na holou, ale jak to Tae zmínil, polila mě vlna vzrušení jen při té představě. Neznamená to, že bych chtěl od teď začínat s nějakýma sado maso praktikama, ale jeho ruce na mém holém zadku... Přišlo mi to najednou hrozně vzrušující. Navíc mé svědomí zatoužilo po bolesti. No, zasloužím si nadělat jelita, abych na to už nezapomněl. Možná to byla ta část mě, která chtěla mou krev, možná to byla jen nějaká má zvrhlá část, která chtěla aby mi ublížil zrovna on. Nevím, ale připadalo mi to logické! Já jsem ublížil jemu a on mi to vrátí, jen trochu jinak... Zasloužím si trest a pak si třeba budu moct taky odpustit. Pak mi bude moct třeba doopravdy odpustit i Tae. Vím, že to ještě není za ním a taky vím, že tohle není žádné opravdové řešení, ale alespoň pro ten pocit... Jako třeba když někomu dáte pěstí... Nechci dostat pěstí! :) Nejsem si jistý svými myšlenkovými pochody, zvlášť když se tak stydím ukázat mu zadek... Myslím, že to nemá hlavu ani patu, nedokážu se nějak srovnat. Jak potom přesvědčím jeho? Chci to doopravdy nebo snad ne? Do háje, vždyť přece nechci aby mě zmlátil, jen mi naplácá a bude to. A já se pokusím neumřít hanbou... Nebo touhou... Zrudl jsem jen při té představě. „Dělá se ze mě pěkný úchyl!", pomyslel jsem si. Podíval jsem se na Taeho. Skenoval mě pohledem a ve tváři měl potutelný úsměv. „Co je?", zeptal jsem se a zrudl ještě víc. Může Tae vědět co se mi honí hlavou?

Tae-Hyung

Sledovat Kookieho, když urputně přemýšlí, je někdy zábava. Všechny ty výrazy, sem tam změna barvy... Na co asi myslí miláček? Neskutečně se mi ulevilo, že Kookie svolil jít ke svému psychiatrovi. Doufám, že si to nerozmyslí, ale možná bych si to měl nějak pojistit... Naplácám mu, když mi slíbí, že tam zítra určitě půjde a že si to na poslední chvíli nerozmyslí. Nechtěl bych už znovu zažít chvíle jako při tom našem rozhovoru. Byla to fakt hrůza! A ano, Kookie zaslouží na holou už jen za ty nervy co mi způsobuje! Díval jsem se na něj a usmíval jsem se. „Co je?", zeptal se Kookie a hodně zrudl. „Nic, miláčku...", odpověděl jsem pobaveně. „Jen se ti snažím dostat do hlavy a zjistit, jak je možné, že jsi pořád tak strašně moc roztomilý?!" „Já nejsem..." „Ale jsi!", skočil jsem mu do řeči a potom jsem ho něžně políbil.

„Dobře, zlato...", řekl jsem po chvíli něžného a soustředěného ochutnávání jeho úst. „já tě potrestám! Ale slib mi, že tam zítra opravdu půjdeš." „Slibuju!" „A taky..." Zamyslel jsem se. Ještě nevím jak to provedu, ale rozhodně to udělám podle sebe. „Necháš to na mě, jo? Kdy a jak..." „Jak to myslíš?", podivil se. „Myslím to tak, že to neudělám hned, ale až budu chtít... ještě dnes, slibuju... jen ne teď hned. A sám si zvolím jestli to bude rukou, nebo něčím jiným." „Ale..." Kookie se na mě vyplašeně podíval. „Čím třeba?" „Opaskem, vařechou... co já vím?" „Ale..." Kookie si zakryl ústa dlaní. „To myslíš vážně?" „To myslím vážně!", usmál jsem se. Rozhodl jsem se ho trochu vyděsit. I kdybych použil vařechu, asi bych ho neplácl kdo ví jak moc... Ale ať se bojí, když už to má být trest. „Tak... tak dobře...", přikývl nakonec. „Nechám to na tobě..." „Vážně chceš ten trest?", zjišťoval jsem. „Asi ano...", přikývl, ale netvářil se už tak jistě. Znovu celý zrudl.

„Můžu na chvíli odejít?", zeptal se rozechvěle. „Vezmu si prášek a chtěl bych na chvíli ven... sám..." Prosebně se mi podíval do očí. Nevím, mám ho pustit? Bylo to dost vypjaté odpoledne... Co když někam uteče? „Slibuju, že budu brzy zpátky.", řekl. „Jen potřebuju být chvíli sám!" „Dobře...", přikývl jsem nakonec. „Kam chceš jít?" „Jen tak... projít se trochu venku. Stačí mi být sám jenom chvíli." „Já to chápu.", povzdechl jsem si. Moc se mi to ale nelíbilo, aby se miláček potuloval sám venku. Ne, když byl před chvílí v takovém stavu. Jenže, nemůžu ho držet násilím, jako by byl ve vězení nebo nesvéprávný. „Jsi už v pořádku aspoň trochu? Cítíš se líp?", staral jsem se. „Je mi líp, trochu...", řekl a maličko se usmál. „Chápeš, že je důležité tam zítra jít?", zjišťoval jsem. „Tae", zamračil se Kookie. „Já jsem možná blázen, ale až takový retard fakt nejsem... Chápu, že je nutné tam zítra jít." „Ty nejsi blázen!", zamračil jsem se. Nesnáším když takhle o sobě mluví... blázen, ubožák... Naplácám mu a to pořádně! Taky za to zápěstí! „Dobře...", pousmál se. „Už to nebudu říkat. Tak já jdu, ano?" „Vrať se brzy!" „Vrátím." Políbil mě něžně na rty potom a šel ke dveřím. „Nezlobíš se?", zavolal ještě za mnou, když si oblékl bundu a obul boty. „Pokud nejdeš za Ki, tak se nezlobím!", řekl jsem vážně. „Nejdu za ním.", pousmál se ještě a zavřel dveře od bytu.