Anděl a Démon

47. Kapitola

Tae-Hyung

„Kookie mě miluje už tak dlouho? Proč jsem to nevěděl? Proč jsem byl tak blbý? Proč mi nic neřekl? Vážně mě miluje?", honilo se mi hlavou. Řekl jsem, že už nemůžu být jeho kamarád a myslel jsem to vážně! Ale on to nepochopil. „Chápu tě...", řekl sice, ale tvářil se jako by mu pukalo srdce. Ne, to ne! „Nechápeš!", řekl jsem s úsměvem, ale srdce mi tlouklo až v krku. Políbil jsem ho jak nejněžněji jsem uměl. „Nic nechápeš!" A jeho rozšířené oči mi dávaly za pravdu. Ani on netuší co k němu cítím! Začal jsem ho líbat, protože jsem nemohl štěstím mluvit. ON MĚ MILUJE!!! Pak jsem se od něj odtrhl a podíval se mu do očí. „Já tě taky miluju, Kookie!", řekl jsem upřímně. „Taky tě miluju a už proto nechci být tvůj kamarád! Chtěl bych být víc! Tvůj kluk, partner... chceš taky?"

Překvapeně zamrkal. Vypadalo to, že nechápe význam mých slov. „Ty... ty..." Oči se mu ještě víc rozšířily. Vypadal jako by viděl zjevení. „Miluju tě!", řekl jsem. „Opravdu tě miluju!" Znovu zamrkal, ale příval slz se mu nepodařilo zastavit. „Ty mě miluješ? Vážně? Vážně?" „Vážně!" „Ach, Tae!", vydechl a stulil se mi do náruče. „Já... já tomu ne..." Plakal. Já jsem ho konejšivě hladil po vlasech. „Já tomu nemůžu uvěřit! Vážně?" Podíval se na mě, oči plné slz a stékaly mu také po tváři, takže byl celý mokrý. „Vážně!" Kookie se ke mně znovu přitulil a nemohl přestat plakat. Trpělivě jsem ho hladil po vlasech a líbal zlehka na ouško. I pro mě to bylo docela překvapení, ale asi ne tak velké jako pro něj. Nechal jsem ho aby tu informaci zpracoval.

„Ale...", podíval se na mě trochu nedůvěřivě, když už se uklidnil na tolik, aby neplakal. „Já jsem myslel, že miluješ někoho jiného!" Ztuhl jsem. Koho si sakra myslel, že miluju??? Kdo mu co řekl? Ho-Seok by mě přece nezradil, nebo jo? „O čem to mluvíš?", zeptal jsem se nervózně. „O tom...", začal nejistě. Zakroutil se taky nervózně, ale zjevně potřeboval mít ve věcech jasno a tak pokračoval: „O Angelovi!" Zbledl jsem. On ví, že jsem byl zamilovaný a ví že existuje Angel??? Jak to sakra může vědět? Co mu mám říct? Co všechno ví??? Bezděky jsem si sáhl za ucho a odvrátil jsem od chlapce pohled. Nesmí se dozvědět, že jsem s ním byl teprve včera... Nesmí! Ach ty výčitky svědomí... Ale já jsem přece Jung-Kooka nepodvedl! On mě nechtěl vidět a já jsem neměl ani tušení co ke mně cítí! Proč se teda cítím tak hrozně? „Tae?!" Jeho hlas zněl rozechvěle a nejistě. Co mu mám říct? Dobře, řeknu mu pravdu o Angelovi, ale včerejšek zamlčím! To se vážně nesmí nikdy dozvědět! Já jsem ale takový pitomec!!!

„Jak víš o Angelovi?", zeptal jsem se. Můj hlas zněl možná trochu tvrdě, protože jsem se v duchu zlobil na Hobiho. Musel mě zradit,nic jiného mě nenapadalo. „Já...", řekl potichu. Znovu jsem se na něj podíval.„Slyšel jsem vás, jak si povídáte s Hobim!" Celý zrudl a otočil hlavu abych mu neviděl do tváře. „Cože?", vykulil jsem oči. Nějak jsem to nechápal. Kdy? Jak? Pak mi to došlo... „Ty... Ty jsi nespal?", vykoktal jsem překvapeně. Byl jsem si jistý, že spí! A on nás při tom špehoval? „Já jsem spal!", řekl Kookie tónem jako by se bránil proti obvinění ze špionážě. „Ale vy jste mě probudili! Nechtěl jsem vás rušit a taky jsem byl zvědavý... A když jste pak začali mluvit o něm..." Odmlčel se a jako by hledal správný výraz, ale nakonec nic nevymyslel... „byl jsem moc smutný a nechtěl jsem abys to věděl!" Takže mě Hobi nezradil, jupííí! Ulevilo se mi. Ale i tak jsem byl v šoku. On mě oklamal? Já jsem nepoznal ani to že už nespí? Jak můžu být tak mimo? Smutně se na mě podíval. „Vím že bys mi nelhal, Tae... nelhal bys mi, že ne?" „V čem myslíš?", zeptal jsem se. „Jistě že nelhal, v ničem!" „Tak jak to je, Tae? Co se změnilo a proč? Proč mě miluješ?"