Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
Zbytek odpoledne jsme už trávili všichni spolu, celá rodinka. Už zase jsem se cítil dobře! Teda skoro... Zkoušel jsem totiž volat Kookiemu, ale on mi to nebral. Musel mít snad dvacet zmeškaných hovorů, přesto se neozval zpět. Nevěděl jsem co si mám myslet. Mám se zase bát? Nebo se jen Kookie ponořil do práce a neslyší telefon? Doufal jsem, že je to tahle možnost, jinak nevím, jak si to vysvětlit. „Nebere to?", zeptala se máma po mém dalším nezdařeném pokusu. „Nebere...", pokrčil jsem rameny a snažil se tvářit, že o nic nejde. Srdce mi ale začalo dělat splašené přemety. Vážně jsem neměl nikam jezdit. Nevím co se tam kdesi v Seoulu děje a moc se o něj bojím. Nevím co bych dělal, kdyby se mému miláčkovi něco stalo, zatím co já jsem tady... „Mami...", obrátil jsem se na ni. „Vadilo by ti moc, kdybych zítra odjel dřív?" Trochu zaraženě se na mě podívala. „Měl jsi jet až večer...", řekla trochu smutně. „Kdybys chtěl jet?" „Už ráno..." Cítil jsem trochu lítost, že je tak brzy opustím, ale Kookie... Jednou se z něho opravdu zblázním! Ne, myslím, že už asi blázním! Kookie mě celého pobláznil a já už snad nedokážu myslet na nic jiného než na něho. Prostě nevím, co tam Kookie dělá a já už to dýl nevydržím! Chci už být u něho a vědět, že je všechno v pořádku. Proč mi to nebere? Znovu jsem vytáhl telefon. „Pojď se teď najíst!", napomenula mě máma. „Potom mu zavoláš! A ano, můžeš odjet dřív."
Seděli jsme v Duryu parku v Beodeul restaurantu a právě nám přinesli jídlo. „Dobře, mami.", řekl jsem a poslušně jsem schoval mobil do kapsy. „Mňam, vypadá to dobře!", usmál jsem se. Donesli nám obrovskou rodinnou porci kimchi polévky a další dobroty!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jung-Kook
Pomalu jsem se zvednul, že už půjdu domů, ale Ki mě najednou chytl za ruku a stáhl mě zpátky. „Nechoď!", řekl potichu a já jsem jen překvapeně vydechl, když jsem dosedl zpět na pohovku. Nechápavě jsem se na něj podíval. To už vážně přehání! „Kookie...", řekl zase potichu. Vypadal najednou dost nervózně a nejistě. Znovu se na mě tak zvláštně podíval a mě přeběhl mráz po těle. Co se to tady do háje děje? Pořád si mě prohlížel. Maličko se ke mně přiblížil a já jsem instinktivně ucukl. Ne, další polibek už ne, nebo se vážně zabiju! Ale on mě nepolíbil. „Jsi to ty?", zeptal se a já jsem údivem otevřel pusu. „Jak... jak to myslíš, jestli jsem to já?" „Promiň...", vydechl. „Hloupá otázka..." Trochu se odtáhl a udiveně zakroutil hlavou. Myslím, že mu právě regulérně přeskočilo. Ale on se na mě znovu podíval a v očích měl slzy. „Jsi Jeon Jung-Kook z Busanu, který chodil do Taekwon-da, že?"
Myslím, že víc pusu otevřít už neumím, než jak jsem ji otevřel právě teď. „Jsem...", vydechl jsem překvapeně. Čekal jsem cokoli, ale to že se mě zeptá na tohle, rozhodně ne! „Jak... jak to víš?" Z kama mě zná? Jak to může vědět? „Hmmm...", řekl potichu a dost nervózně se pousmál. „Mě jsi byl od začátku hrozně povědomý, ale nebyl jsem si jistý, kam tě mám zařadit. Jak to, že jsem tě hned nepoznal??? I když ses mi představil, myslel jsem si, že je to jen shoda jmen... Teda, Kookie... už jsi mě dorostl! To je skvělé!" Snažil se mluvit vesele, ale v jeho hlase byl slyšet smutek. A já jsem nechápal. Do háje, kdo to je??? „Ty jsi na mě zapomněl, viď?", řekl Ki a utřel si slzu. „Já jsem tě sice nepoznal, ale nikdy jsem na tebe nezapomněl! To ti vážně tak moc vadil jeden polibek, že jsi mě už úplně vymazal ze své paměti?" Do háje, co to mám s hlavou? Proč si nedokážu vybavit... Ještě jednou jsem se na něj pořádně podíval.
