Anděl a Démon

133. Kapitola

Jung-Kook

Poslední polibek miláčkovi a pan Lee mě začal spěšně odvádět do mého pokoje. Srdce se mi sevřelo lítostí a do očí mi vyhrkly slzy. Byl jsem jen pár vteřin bez Taeho a už se mi nehorázně moc stýskalo. Tušil jsem, že je to proto, že ho už dnes neuvidím a zítra možná také ne. Vlastně jsme si ani neřekli kdy přijde... Ještě jsem se otočil a zamával, ale pan Lee mě nekompromisně strčil do výtahu, takže jsem ani nestihl zaregistrovat jestli Tae zamával taky. Taková maličkost a přece mě to hodně rozhodilo. „Pospěš si!", řekl pan Lee nervózně, když už jsme šli po chodbě v „mém" patře. Byl jsem naštvaný, ale neodmlouval jsem. Za chvíli jsem pochopil proč tak spěchal. Sotva jsem se totiž nasoukal do pyžama, otevřely se dveře a vešli páni doktoři. Zamračil jsem se. Jako bych zrovna teď měl náladu na blbé otázky... :(

Tae-Hyung

Zvedl jsem ruku na pozdrav, ale to už miláček zmizel ve výtahu a tak jsem zase nechal svou ruku pomalu klesnout. U srdce jsem měl divný tlak a do očí se mi tlačily slzy, ale prudce jsem zamrkal, potřásl jsem hlavou a snažil se uklidnit. Kookie je v dobrých rukách, bude to dobré, určitě! Vydal jsem se zpátky do jeho bytu, abych tam pouklízel, převlékl peřiny a taky jsem zrovna opral. Byl už skoro večer, když jsem byl hotový. Chvíli jsem přemýšlel, že bych se stavil za Min-Kim a JR, ale pak jsem si řekl, že je nebudu otravovat a odjel jsem na koleje. Kluci byli doma a já byl za to rád. Hrozně se mi stýskalo po miláčkovi a nechtěl bych tam být sám. „Jak ses měl?", vyzvídal hned Jimin. „Co Kookie?", zajímal se Yoon-Gi. „Je všechno v pořádku?", zeptal se starostlivě Hobi. Usmál jsem se trochu smutně a už jsem na ně chtěl vybalit tu novinku, že jsme s Kookiem něco jako manželé, ale pak jsem si to rozmyslel. Může to zatím být naše sladké tajemství a kluci se to dozví až si něco zjistím o možnostech jak udělat obřad. Chtěl bych to uskutečnit co nejdřív potom, co Kookieho pustí domů. „Měl jsem se úžasně!", řekl jsem zasněně. „Kookie je v pořádku a tím jsem snad odpověděl i na tvou otázku, Hobi...", mrkl jsem na Ho-Seoka. „Vypadáš ale smutně...", podotkl Hobi, kterému opravdu nic neujde. „Proš jsi smutný?" „Protože se mi stýská!", přiznal jsem. „Chtěl bych aby už byl miláček pořád se mnou!" Po tváři mi stekla malá slzička a kluci mě hned obsypali. „To je tak sladké!", švitořil Jiminie. „To jak jsi řekl „miláček"." „Neboj", konejšil mě Hobi. „určitě už brzy budete pořád spolu, uvidíš!" „Jo, to uteče rychle!", přidal se i Gi. „Nechceš si pustit nějaký film?" „To by bylo fajn!", usmál jsem se a víc se ke všem přitulil. „Chtěl bych si pustit nějaký film!" Opravdu miluju své kamarády! „A můžu ten film vybrat já?", usmál se spokojeně Yoon-Gi a já jsem jen přikývl.

Bylo mi jedno na co se budu dívat, hlavně abych se trochu odreagoval, protože opravdu ze všeho nejvíc bych chtěl k sobě tisknout Jung-Kookieho a líbat jeho sladké rty. Jenomže miláček je zpět v ústavu a já se musím spokojit se svýma spolubydlícíma, kteří jsou mimochodem ti nejlepší spolubydlící na světě! :) „Máš hlad?", staral se Hobi. „Mám uvařené!", mrkl na mě a já jsem radostně přikývl. Měl jsem už obrovský hlad,protože jsem od snídaně nic nejedl. Gi šel hledat v notebooku nějaký film a Jimin mu asistoval aby snad nevybral ten největší krvák z těch úplně největších krváků. Já jsem se mezitím cpal špagetama, které Hobi uvařil. Byly skvělé! „Jsem rád, že ti chutná!", usmíval se Hobi, když jsem do sebe cpal velká sousta. Za chvíli byl talíř prázdný a já si jen spokojeně pohladil bříško.Nemusel jsem nic říkat, jen jsem poděkoval. Vzali jsme nějaký džus, skleničky a šli jsme za klukama do pokoje. Sedli jsme si potom na Hobiho postel pěkně všichni čtyři vedle sebe a Gi spustil přehrávání. Film jsem ale skoro nevnímal.Musel to být nějaký krvák, protože Jimin vedle mě občas vypískl a Hobi se schovával za Yoon-Giho. Já jsem myslel na miláčka, ale už jsem se cítil líp.Společnost kluků, dokonce i ten film, přestože sloužil jen jako kulisa, mi zlepšila náladu. Když film skončil, Jimin i Ho-Seok se tvářili, že se vůbec nebáli a já jsem se tvářil, že z toho něco vím.