Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
Zkoušel jsem se Kookiemu dovolat, ale nezvedal mi to. Nejsem si jistý, že to byl opravdu on, ale sakra... moc doufám, že ne! Kéž by mi to tak zvednul... Kéž by mi řekl, že je ve škole... „Prosím, Kookie...", přemlouval jsem ho na dálku. „no tak... zvedni to!" Nic... Za chvíli mi přišla sms. Netrpělivě jsem rozklik ikonku „message". Je to sms od Kookieho! Rychle jsem ji otevřel a v tu ránu jako by mě někdo praštil po hlavě! Stálo tam:
„(ㆆ_ㆆ) Nech mě na pokoji, Tae! Už mi nikdy nevolej! ( ˘︹˘ )"
Chvíli jsem se na mobil nevěřícně díval. Vážně mi Kookie napsal tohle? Opravdu? Ještě párkrát jsem si tu sms přečetl a doufal jsem, že narazím na nějaký skrytý význam, který mi zprvu unikl... Ale ne, nic takového tam není! Žádný skrytý význam, ta sms je jasná až moc! Nemám mu už nikdy volat... takže... to znamená, že je konec? Vážně??? Srdce mi vynechalo pár úderů. „Proč, Kookie?", vydechl jsem.„Co jsem udělal tak hrozného? Proč???"
Chtěl bych brečet, ale v tu chvíli to nešlo. Byl jsem z toho v šoku, nedokázal jsem nijak reagovat. Teď, když mi dal jasně najevo, že už se nikdy neuvidíme, že o mě nestojí... jsem to nějak nedokázal pobrat, přijmout to ani na to reagovat. Byl jsem otupělý...
Ani nevím, jak jsem se dostal domů... Pomalu jsem se svlékl, osprchoval jsem se a pak si vlezl do postele. Pořád mi to nějak nedocházelo, ale tlak na mém hrudníku mi dával znát, že něco není v pořádku... Že to i tak moc bolí! „Kookie mě opustil!", vykřikl jsem, až jsem se lekl svého hlasu. A pak mi to došlo naplno! Opravdu je konec! Už se neuvidíme! Už ho neobejmu! Už ho nepohladím! Už mu nikdy neřeknu, že ho miluju! Tolik moc to bolí! „Kookie!?!", vzlykl jsem. Nechal jsem slzy stékat a ani jsem neřešil, že jsem jako nějaký slaboch... On mě vážně opustil! Jung-Kook se na mě vykašlal! Tak moc to bolelo! Tak hrozně moc! Brečel jsem jako malý a bylo mi jedno, jestli mě někdo uslyší nebo uvidí... i kdyby přišli kluci, no a? Ať se mi klidně smějí, protože než tohle už nic víc bolet nemůže! Takhle jsem naposledy brečel, když mě opustila ona... Sakra... proč on? Proč mi to Kookie udělal??? Nikdy už nepřestanu brečet...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Už nikdy nevylezu z postele! Co budu dělat??? Už nikdy nechci nikoho milovat!!!
„Tae?!" Překvapeně jsem zvedl oči a uviděl nad sebou stát všechny tři mé spolubydlící. „Co se ti proboha stalo?", zeptal se vyděšeně Jimin. „Někdo ti něco provedl?" „Kookie...", vzlykl jsem. To už vedle mě z jedné strany seděl Jimin a zdruhé strany Hobi. Oba mě chytli a přitulili se ke mně. Gi si sedl na postel v mých nohách. „Co ti udělal?", zeptal se potichu Jimin. „Mluvili jste spolu?", zeptal se Hobi. Jen jsem zavrtěl hlavou. Ukázal jsem na mobil, který jsem pohodil na noční stolek. „Napsal mi...", vydechl jsem nešťastně a hned na to jsem vzlykl. Hobi se pro mobil natáhl, protože byl blíž. Oba se nad něho naklonili a pak přečetli nahlas sms. „Nech mě na pokoji, Tae! Už mi nikdy nevolej!" Překvapeně se na sebe podívali a já jsem se znovu hlasitě rozbrečel. „Ale no tak, Tae!", snažili se mě utěšit. „Neplakej! To určitě nebude tak horké, jak to vypadá! No tak... To se určitě spraví!" „Nespraví!", hádal jsem se mezi vzlyky. „Vy... vy nic nevíte! On už mě nechce... nechce nikdy vidět! To se nespraví!" „Mám s ním promluvit?", zeptal se Yoon-Gi. Taky vypadal zaraženě. „Ne!", vyhrkl jsem. „Já mám svou hrdost! Jak... jaky by to vypadalo, kdyby... kdyby... však víte..." „Jak by vypadalo, že za tebe orodujeme?", povzdechl si Gi. „Jo...", přikývl jsem. Podařilo se mi trochu uklidnit, alespoň tak abych mohl mluvit. „Já vím, že to myslíš dobře, Gi, ale neříkej mu nic, jo?" „Dobře...", přikývl trochu neochotně.
