Anděl a Démon

129. Kapitola

Tae-Hyug

Nechal jsem Kookieho brečet a vyšel jsem z pokoje. Pan doktor Lee tam pořád ještě postával. „Jsem z toho všeho hrozně moc unavený!", postěžoval jsem si. Ještě pořád jsem měl slzy v očích a nechal jsem je volně stéct po tváři. „To chápu...", pokýval hlavou pan Lee. „Zapomněl jsem ti jen říct, že Kookie o těch testech na pohlavní nemoci neví, tak se před ním ani nezmiňuj, ano? Dopadlo to sice dobře, ale i tak... nemusí to vědět!" „Budu mlčet!", slíbil jsem. „Vlastně nevím, jestli s ním budu ještě vůbec mluvit..." „Co se stalo, Tae?", podíval se na mě starostlivě. „Nechápej to tak, že chci být vlezlý, ale potřebuju to vědět!" „Jasně, chápu... potřebujete to vědět kvůli němu...", povzdechl jsem si. Tlak z mého srdce už zmizel a vystřídala ho apatie. Vzdorovitě jsem si utřel slzy a rozhodl jsem se, že rozhodně nebudu brečet. Tolik jsem se snažil! Po tom všem ho pořád miluju a on mi ani trochu nevěří, přestože jsem nic neprovedl! „Kookie žárlí a nevěří mi!", řekl jsem prázdně. „Myslím, že je už konec!" „Proč žárlí?", podíval se na mě klidně Lee. „Kvůli Hye-Yun..." „Kdo je Hye-Yun? Má Kookie důvod ti nevěřit?" „Hye-Yun je kamarádka!", zamračil jsem se. „Pracuje tady jako zdravotní sestra na kardiochirurgickém oddělení a někdy na traumatologii. Jen mě odvezla domů a on nás prý viděl spolu odcházet... Jak je to možné, když měli mít vizitu?" „Aha... tak to je ta sestřička, se kterou tě viděl smát se? Hrozně žárlil už tenkrát!" , povzdechl si pan Lee. „Zmínil se...", odfrkl jsem si. „Smáli jsme se, no a?" „Cuchala ti taky vlasy!" „Jo...", zamračil jsem se ještě víc. „Ale nic víc! Jak to, že vy o tom víte a se mnou o tom nemluvil? Zmínil se až teď a já jsem byl dost v šoku... Ale kdybych věděl, že nás před tím viděl a že žárlí, nikdy bych se svést nenechal!" „Je to s ním někdy opravdu těžké!", konstatoval pan Lee a já jsem jen přikyvoval, div mi hlava neupadla. „Když žárlil poprvé, svěřil se mi a já jsem ho přesvědčil, že ti má věřit. Asi to chtěl nechat plavat a tak o tom už nemluvil...", doplnil pan Lee. „Jo, vidím jak to nechal plavat. Ale jak to je s tou vizitou? Hye-Yun mi tvrdila, že budou mít vizitu, ať za ním nechodím... Neudělala to schválně?" To by ještě tak chybělo aby se kolem mě motala nějaká intrikánka! :( „No, vizita obvykle chodí v tomhle pořadí... odspodu nahoru, ale dnes to udělali vyjímečně opačně. Takže to asi jen nevěděla...Kookie chtěl jít za tebou a tak jsem ho pustil. Věděl jsem, že ty už máš po vizitě. Asi to byla chyba..." Trochu se mi ulevilo, ale byl jsem naštvaný na Jung-Kooka.

„Ale ne, nebyla!", řekl jsem chladně. „Alespoň se ukázalo, že mi vůbec nevěří a navíc, pořád se mnou nemluví o tom co se s ním děje! Žárlí a já se to dozvím až je po všem... Vážně... asi to s ním skončím!" Proti mé vůli mi do očí znovu vyhrkly slzy. „Tae...", řekl pan Lee. „Ty ho pořád miluješ... Nedělej unáhlené závěry!" „Jak unáhlené?", vzlykl jsem. „To on mi řekl, že mi nevěří a že ho mám nechat na pokoji!" „A ty to vzdáš?", podíval se na mě udiveně. „Po tom všem?" „Jsem opravdu moc unavený!", znovu jsem vzlykl. Hned jsem si skousl spodní ret, aby už žádné zvuky nemohly ven. „Chápu..." „Já nevím co mám dělat!?", vyhrkl jsem zoufale. „On mě brzy zabije!" „To neříkej!", zamračil se Lee. „Nezapomeň, že jsi tady byl hospitalizovaný kvůli srdci! Měl by ses uklidnit! Nechceš něco na uklidnění?" „Raději něco dejte jemu...", kývl jsem na dveře za kterými byl Kookie. „Nechci aby se trápil!" „Ne, jemu nic nedám!", řekl vážně Lee. „Teď momentálně zkouším období bez sedativ!", vysvětlil, když jsem se na něho nechápavě podíval. „Chtěl bych, aby se naučil pracovat se svýma emocema... Pokud by někdy v budoucnu měl být úplně bez sedativ, měl by to umět. Samozřejmě, pokud by se měl zhroutit, tak mu něco dám... Tae..." Lee se na mě zkoumavě zadíval. „Opravdu se s ním rozcházíš?" „Já nevím...", povzdechl jsem si. „Promluv si s ním!", navrhl. „Nemusíš se s ním rozcházet zrovna teď!" „Hmmm..." „Vážně... řekni mu všechno co tě trápí a co ti na něm vadí! Měl by to vědět! A potom uvidíš... Byl bych rád, kdyby to dobře dopadlo kvůli vám oběma..." „Tak já s ním promluvím!", přikývl jsem a utřel si slzy. Nechci aby Jung-Kook viděl, že jsem plakal. „Můžu hned?", zeptal jsem se trochu rozechvěle. Začínal jsem být opravdu moc naštvaný. Pan Lee jen přikývl a já jsem potom potichu vešel zpět do pokoje. Kookie už neplakal, ale zdálo se, že zase usnul. Sedl jsem si opatrně k němu na postel a nevěděl co dál.