Anděl a Démon

3. Kapitola: padlý anděl

Tae-Hyung

Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho zážitku vzpamatoval. Čekal jsem ledacos, ale tohle mně fakt dostalo! Byl tak... andělský? Ale připomínal spíše padlého anděla! Kam šel? Ukáže se mezi lidmi nebo už prostě šel pryč? Chtěl bych se s ním setkat víc z blízka? Zamyšleně jsem si prohlížel svou skleničku. Alkohol v ní jsem ani neochutnal. Chtěl jsem si dát něco ostřejšího, ale teď jsem si nebyl jistý, že na to mám opravdu chuť. Jung-Kooka jsem úplně pustil z hlavy. Před očima jsem si představoval jeho tvář. Angelovu tvář! Tak moc mě fascinoval! Nevnímal jsem lidi kolem, ani nevím, jaká muzika tam začala hrát.

Najednou se mi zježily chloupky na těle a já měl pocit, že mě někdo pozoruje. Pomalu jsem otočil hlavu na pravou stranu a škubl sebou leknutím. Seděl vedle mě! ANGEL!!! Seděl vedle mě dost blízko. Tvář si podpíral dlaní, pohodlně položenou na baru a upřeně mě pozoroval. Jeho bledé oči se teď vpíjely do těch mých. Věděl jsem, že má kontaktní čočky, ale i tak mě jeho pohled fascinoval a děsil zároveň. Takhle z blízka vypadal ještě líp než na pódiu. Nedokázal jsem odhadnout kolik mu je, ale tipoval jsem to tak na + - 20. Kdo ví, může mít i víc, ale nad 25 určitě ne! Havraní vlasy, které mu neposedně padaly do obličeje, odhrnul na stranu. Ani nemrkl, jen se na mě díval a já si uvědomil, že rudnu. Sakra, tohle se mi nestává, že bych byl v rozpacích z něčího pohledu.

Nemyslím si sice o sobě kdoví co, ale nejsem ani žádná rozklepaná stydlivka! Letmo se mi vybavil Kookie, jak se roztomile červenal a zase jsem tu vzpomínku zaplašil. Já nejsem Jung-Kook, tak proč se tak červenám při Angelově pohledu??? Nebylo mi to příjemné! Donutil jsem se jako že lhostejně odvrátit zrak a znovu se zahleděl na svou skleničku. I tak jsem si všimnul, že už neměl rolák, ale černou košili, která byla mírně rozhalená na jeho hrudi. „Uklidni se!", napomínal jsem se v duchu a zhluboka nasál vzduch do plic.

„Máš někoho?" Při zvuku jeho hlasu jsem sebou trhl tak, že jsem si málem rozlil whisku do klína. Z nějakého záhadného důvodu mě vůbec nenapadlo, že by na mě mohl promluvit. „Cože?", vykulil jsem na něho oči.

„Máš někoho?", zopakoval klidně a mírně nahnul hlavu na stranu. Měl tichý hlas, trochu nachraplý, ale přesto jemný. Lehce nadzvedl jeden koutek a čekal, co odpovím. Jasně, že mám! Běž pryč! NE, zůstaň! „Já, vlastně...", začal jsem nejistě a pak jsem ze sebe trochu proti své vůli vysoukal zbytek odpovědi:" vlastně ne. Nikoho nemám!" Proč mu to říkám? Nelíbilo se mi, jak na mě působí! Trochu poraženě jsem sklonil hlavu, ale i tak jsem postřehl jeho spokojený úsměv. „Co si dáš k pití?" , zeptal se tónem jako by jsme tady spolu vysedávali denně a on byl zvyklý mi objednávat.

„Já ještě mám...", hlesl jsem, ale skočil mi do řeči. „Whisky? Ne, to k tobě nesedí a stejně to nepiješ! Tak...", přimhouřil oči a skenoval mě pohledem. „Co to bude?" Pokrčil jsem rameny. To je fuk! Chtěl jsem od něho utéct co nejdál, ale část mě toužila zůstat. Proč za mnou přišel? Líbím se mu? Z celého klubu si vybral mě!!! Zrovna mě! Tetelil jsem se blahem s rostoucím pocitem neklidu. Měl bych jít pryč. „Absint!", rozhodl nakonec. Nikdy jsem to nepil. Objednal i pro sebe. „Takže na nás...", pozvedl skleničku a zadíval se mi do očí. Vycítil jsem, že mě chce oslovit, ale nezná mé jméno. A já zase, trochu proti své vůli jako nějaký ubožák jsem špitnul: „Tae-Hyung." Usmál se a v očích mu to zajiskřilo.

„Na nás, Tae-Hyungu!", řekl znovu a pokývnutím mi naznačil, že mám vypít obsah skleničky. Sám se nenapil. S pochybami jsem přiložil sklenici se zelenou tekutinou ke svým ústům a pak jedním douškem obsah vypil. Pálilo to jako čert! Cítil jsem oheň v krku i v břiše a pak se teplo rozlilo do celého těla. Otřepal jsem se. Nějak zvlášť mi to nechutnalo! Pobaveně se usmál a pak i on vypil obsah své skleničky. Zatím co já se ještě šklebil, s ním to ani nehnulo. Objednal další! Ale jen pro mě. Chtěl jsem protestovat, ale nějak to nešlo. Takhle jsem vypil další 4 skleničky a už se mi začínala točit hlava.

„Pojď!", chytl mě z nenadání za ruku. „Kam?", vyděsil jsem se, ale nechal se vést jako poslušné štěně. „Uvidíš..." víc mi neřekl. Vedl mě někam do zázemí klubu, stále pevně svírající mou ruku v zápěstí. Pak jsme se ocitli v nějaké místnosti, zřejmě jeho šatně. Všiml jsem si, že zamknul dveře a na sucho jsem polknul. Co to kruci...?! „Tady budeme mít klid!", prohlásil a já v jeho hlase uslyšel vzrušení. „Klid na co???", zeptal jsem se a pitomě se při tom usmíval. Připadal jsem si opilý. Nejsem moc zvyklý na tvrdý alkohol a k tomu jsem celý večer nic nejedl! Takže jsem asi byl opilý...

V hlavě jsem cítil zvláštní prázdno a lehkost. Ale... Zdálo se mi to? Nebo byl opravdu vzrušený? Nedokázal jsem jasně myslet! Stále mě držel za ruku. Teď si mě otočil k sobě čelem a chytil mě i za druhou ruku. Očima skenoval mou tvář a zastavil se na mých rtech. Cítil jsem mrazení v zádech, když jsem si všimnul špičky jeho jazyka. Olízl se jako mlsný kocour. S jeho černě namalovanými rty vypadal tak démonicky! Zachvěl jsem se. Tohle nabírá zvláštní směr! Nevěděl jsem kam s očima. Asi se mu to nelíbilo. Něco si zamručel, přechytl si obě moje ruce do jedné a volnou rukou mě uchopil za bradu. Jeho stisk nebyl zrovna jemný, ale nebolelo to.

Donutil mě pohlédnout mu do očí a já v nich uviděl touhu a chtíč! Ano, tento kluk, démonický tanečník, po mě opravdu toužil! Byl tak blízko a já cítil jeho vůni. Přesně k němu seděla! Byla kořeněná a přitom tak jemná... Tak smyslná!!! Vybavilo se mi jeho pružné a sexy vytvarované tělo... Ty pohyby... Zalila mě vlna vzrušení. Srdce mi splašeně bilo a já se snažil dýchat. Jak se to dělá? Jak se sakra dýchá? Toužil jsem se ho dotýkat a vstřebat jeho vůni do sebe!

Chtěl jsem ho... Nebo ne? Byl jsem v šoku sám ze sebe. Na co to myslím??? Byl jsem sice opilý, ale... Co po mě vlastně chce?