Anděl a Démon

54. Kapitola

Jung-Kook

Šel jsem ze školy domů a byl jsem moc smutný. Bylo totiž už pozdní odpoledne, ale Tae ještě nezavolal. Docela se mě dotkla jeho narážka, proto jsem se rozhodl, že já mu rozhodně volat nebudu. On slíbil, že se ozve! Už musí být dávno u rodičů. Proč ještě nezavolal? Utěšoval jsem se, že přišel domů, všichni se na něj sesypali a on prostě neměl příležitost volat... Na druhou stranu jsem měl strach, že jeho taťka po cestě domů naboural s autem. Připadal jsem si jako paranoidní blázen, ale nemohl jsem si pomoct. Ne, nebudu mu volat!!! Ani nevím jak jsem se dostal metrem domů. Už jsem asi pochopil výraz „jako tělo bez duše". Já jsem měl pocit, jako by si Tae odvezl kus mé duše s sebou. Vím, že hrozně přeháním, ale potom co jsme spolu začali chodit... prostě po tom všem, jsem měl pocit, že už ani okamžik nedokážu být bez něho! Jako by nic nedávalo smysl, pokud zrovna není se mnou. Nic mě nebavilo! Mám doma sice hromadu práce, ale poprvé co jsem na této škole, jsem se moc netěšil až vezmu štětec do ruky. Ne, když Tae není tady se mnou... Pomalu jsem se loudal kolem dětského hřiště. Už jsem byl skoro u našeho domu, když jsem si ho všimnul. Nějaký tmavovlasý kluk seděl na zemi a pohrával si s basketbalovým míčem. Trochu jsem se zarazil. Není to ten kluk z rána? Ten co mě málem zabil na schodech? Co tady pořád dělá? Je možné, že tady bydlí? Ale to bych snad věděl, ne? Ani nevím, proč jsem nad ním tak přemýšlel... Možná jen proto, že mi přišel opravdu krásný a musím říct, že za těch pár měsíců, co tady bydlím, jsem tady moc pěkných kluků nepotkal. Prostě mě jen udivilo, kde se tady tak najednou vzal. Nikdy bych Taeho nepodvedl! Na to ho až moc miluju a taky si na to až moc málo věřím... Ale ten kluk mi přišel zajímavý! Po očku jsem ho sledoval. Venku na slunečním světle vypadal ještě přitažlivěji. Chvíli si ještě jen tak pohazoval s míčem, ale potom ho položil k pravé noze a zadíval se zamyšleně před sebe. A já jsem se díval na něho.

Nějak mimoděk mě napadlo, ani nevím proč, že by se ten neznámý chlapec určitě líbil Tae-Hyungovi... Asi mi opravdu přeskočilo z toho, že jsem tady zůstal sám. Najednou se podíval na mě a já jsem ztuhl. To je zase trapas! Stojím tady a civím na cizího kluka... Ale on se jen lehce pousmál, zvedl ruku na pozdrav a potom vzal míč a odcházel někam pryč. Taky jsem zvedl ruku, ale on už to neviděl. Díval jsem se za ním jak odchází. Aha... tak tady možná přece jen nebydlí... Ok, to je jedno! Tae, prosím, už mi zavolej! :'(

Tae-Hyung

Náš domek je v klidné části Seo-Gu. Pořád jsem se tam cítil jako doma, i když jsem z velké části přijal jako domov Seoul. Tady jsem ale vyrostl a chodil do školy... Přivítání bylo bouřlivé jak jen mohlo být a máma mě držela snad půl hodiny ve svém objetí. Taky Jeong-Gyu byl doma. Eon-Jin zase vyrostla, nebo se mi to jen zdálo? Přiběhla ke mně a láskyplně se ke mně přitulila. „Konečně jsi tady, Tae...", řekla šťastně. V tu chvíli jsem byl opravdu moc rád, že jsem doma. Chtěl jsem zavolat Kookiemu, ale mamka mi nachystala plný talíř nudlí a pak jsme seděli a povídali si. Musel jsem jim vyprávět o škole, jak se daří klukům a tak... Čas hrozně letěl a najednou bylo odpoledne. Píchlo mě u srdce. Co si asi Jung-Kookie myslí, když mu pořád nevolám? Na chvíli jsem se omluvil a rozhodl se jít na terasu, abych si mohl v klidu zavolat. Nechtěl jsem jim zatím říkat, že mám novou lásku. Ne že bych se za svého chlapce styděl, ale oni ještě tak úplně neví, že se mi líbí kluci. A já jsem se jim vlastně se svým intimním životem nikdy až tak nesvěřoval... Času dost. Až budeme s Kookiem spolu dýl... Řekl jsem jim, že se jdu přivítat s našim chlupáčem. Má svou boudu na zahradě a většinu času tráví tam, chudáček. Kdyby to záleželo na mě, běhal by volně a taky by spal se mnou v posteli! Zlatíčko moje chlupaté... Opravdu jsem šel nejdřív za ním. Ach, to bylo radosti! Bílá kulička chlupů mě div nesežrala samým štěstím a já jsem to naše psisko taky málem snědl. Ani jsem netušil, že mi Soonshim  tak moc chybí! Ale když se motal kolem mě s ocasem, který se vrtěl rychlostí tisíc zavrtění za sekundu, radostně kňučel a důkladně olizoval celou mou tvář, vzpomněl jsem si, že toho psa prostě miluju! :)