Anděl a Démon

118. Kapitola - Busan 4. část

Tae-Hyung

Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že mi Kookie dovolil abych ho líbal. Co dovolil, on mě o to vyloženě požádal a k mé neutuchající radosti a bláznivému štěstí, i nadále spolupracoval. Bylo to, jako bych ho líbal poprvé a mi to přišlo neskutečně sladké. Skoro mě z toho bolelo srdce, ale ten pocit štěstí a euforie to naštěstí přebil! Sotva jsem dýchal, přesto, že chvílemi uvolnil má ústa a já měl možnost se nadechnout. Byl tak žádostivý a nechtěl přestat. Vážně se mu tak moc líbí líbání se mnou? Já jsem taky neměl chuť přestat a nechtěl jsem opustit jeho ústní dutinu. Zkoumal jsem každičký kout, jako kdyby to byla vzácná jeskyně a já v ní mohl najít drahokam a ten drahokam byl jeho sladký jazýček. Snažil se můj polibek opětovat, ale bylo poznat, že neví jistě jak. Opravdu jako poprvé! :) Je možné, že je tohle nový začátek?

Po nějaké době se celý udýchaný a s lesknoucíma se očima odtáhl a překvapeně se na mě podíval. „Takhle to bylo vždycky?", zeptal se udiveně. „No...", usmál jsem se trochu šibalsky. „Bývalo to i lepší!" Měl jsem chuť ho provokovat, ale on se neurazil. „Co jsem dělal jinak?", vyzvídal docela vážně. Překvapilo mě, že chce rozebírat náš polibek, ale asi potřebuje o všem přemýšlet. „Víc jsi zapojil jazýček!", řekl jsem. „Ale... teď, miláčku... bylo to i tak úžasné! Vážně!" „Ty jsi mi řekl „miláčku"?", zajíkl se a začal se červenat ještě víc. „No...", zarazil jsem se. „Je ti to nepříjemné? Nechci nic uspěchat ani na tebe nějak tlačit..." „Ne!", usmál se trochu rozpačitě. „Vlastně se mi to líbí! Je to tak... tak rozkošné, tak sladké!" Usmál se víc. „Taky si myslím, že to bylo úžasné, Tae! Můžeme to dělat častěji?" „Třeba pořád!", vyhrkl jsem nadšeně. Ale... hlavně miláčka nevyplašit! „Teda...", opravil jsem se. „Kdy jen budeš chtít, ano?" „Tak dobře.", usmál se a zlehka mě políbil na rty. „Dobrou noc, Tae!" „Dobrou noc, Jung-Kookie!" Potom odešel do svého pokoje.

Byl před náma poslední týden prázdnin a máma mě už upozorňovala, že budu muset brzy odjet. Nechtěl jsem zpět do Seoulu, když Kookie tam nebude se mnou! Nechtěl jsem být už ani okamžik bez něho. Navíc musím odjet dřív, než začne škola, protože se ještě musím zastavit v Daegu. Dlužím mámě alespoň kratinký pobyt. Ale... rvala mi srdce už jen představa, že miláček zůstane tady, v Busanu a já budu tam, v Seoulu už zase sám... Já vím, že to bude jiné, když Kookie žije, ale... o to víc toužím být s ním! Chtěl bych, aby se vrátil do svého bytu a já tam zase mohl být s ním... Tak jako dřív! :'( Jenomže Kookie musí docházet do nemocnice na nějaké psychiatrické kontroly a taky pokračuje v rehabilitacích, přestože je už defakto v pořádku. Zatím je pořád pod dozorem, jen měl nějaký čas na oddech... a do školy se vrátit nemůže kvůli paměti. Zbylé dny jsme chtěli pořád trávit hodně venku, i když na koupání to už díky ochlazení nebylo. Zbývaly tři dny do mého odjezdu. Celý den jsme běhali po pláži a smáli se. Taky jsme se líbali a miláček mi přiznal, že se asi opravdu zamiloval, protože ti motýlci tam jsou pořád a nejen při líbání. Přišla mi rozkošná ta jeho až dětská upřímnost a nevinnost. Byl jsem rád, že z Angela v něm nic nezůstalo. Alespoň to tak vypadalo a já v to doufal. Už dávno jsem mu to ale neměl za zlé,vytěsnil jsem to z mysli. Byl to opět krásný den!

Ležel jsem potom večer ve své posteli a bylo mi smutno. Myslel jsem na to, jak moc se nám s Kookiem podařilo sblížit se. Bylo to tak neuvěřitelné, tak neskutečné a zároveň hrozně krásné! Jako splněný sen! Byl jsem vděčný za každý okamžik s ním, ale na druhou stranu... o tolik jsme přišli! Přesto, že žije, nemůžeme být spolu, tak jak bych chtěl, jak po tom z celého srdce toužím. Může se ještě někdy vrátit do Seoulu? Můžeme tam ještě někdy žít spolu? Zaťukal na dveře a pak vešel. Věděl jsem, že takhle pozdě může přijít jen Kookie. „Tae?!", řekl trochu rozechvěle, když se už uvelebil v mé posteli. „Napadlo mě..." Zarazil se. „Copak tě napadlo?", pobídl jsem ho, když se červenal a mlčel. „Už jsem ti někdy přímo řekl „miluji tě"?" Byl jem chvíli zmatený. Netušil jsem jestli myslí před tím v minulosti a nebo tady v Busanu. „No...", trochu smutně jsem se usmál. „Dřív jsme si to říkali oba pořád, každou chvíli! Ale tady... Ne, nic takového jsi mi ještě neřekl... jen ses zmínil o tom, že ses asi zamiloval!", připomněl jsem mu. Co kdyby náhodou zase zapomněl? „Pořád na tebe musím myslet, Tae!", přiznal rozechvěle.