Anděl a Démon

146. Kapitola - Líbánky (2. část - Rozchod?)

Jung-Kook

Nějakou dobu jsem nemohl přestat brečet, ale nakonec mě přemohla únava. Slzy vyschly a smutek nahradila prázdnota. Nechtěl jsem přemýšlet o tom co bude dál, chtěl jsem jen spát. Zvedl jsem se proto ze země a vrátil se zpět do ložnice, kde jsem jen tak oblečený padl do postele. Tae se ještě nevrátil. Než jsem zavřel oči, přemýšlel jsem, jestli si pro něho nemám dojít, ale nakonec jsem to zavrhl. Kdyby chtěl přijít za mnou, přišel by, jenže on je tam pořád s ním... „Tohle je konec!", napadlo mě, ale než se ta myšlenka stihla dostat až k mému srdci, usnul jsem. 

Tae-Hyung

Sung-Oh mě nepřestával líbat a já jsem nepřestával být zmatený. Nějak jsem si nemohl uvědomit, co se to děje. Chvíli, když jsem zavřel oči, jsem dokonce měl pocit, že mě líbá Kookie. Kookie! V hlavě mi najednou začala blikat poplašná světýlka a já si uvědomil, že Jung-Kookie spí a že se tady líbám s jiným klukem! Přesto že jsem byl opilý, došlo mi, že dělám nehorázně špatnou věc a že jsem ho měl ihned odstrčit. V tom okamžiku jsem to udělal. Odžduchl jsem chlapce tak silně, že upadl na zem. Začal se smát. „Ty jsi tak divoký, Tae...", prohlásil, zatím co se pokoušel znovu zvednout. Mě ale do smíchu nebylo. Měl bych jít za miláčkem. Netušil jsem, jak dlouho jsem byl v tom baru, ale když jsem se chtěl podívat na mobil, zjistil jsem, že ho nemám. Ale kde je? Položil jsem ho na bar? Ne! Spadl mi na zem? Sung-Oh se pořád ještě nezvedl, ale nezdálo se, že by tam na zemi byl i můj mobil. „Pomůžeš mi?", poprosil a já jsem mu podal ruku. Měl jsem co dělat abych nespadl taky. Rozhodl jsem se, že kašlu na mobil. „Už půjdu...", vyhrkl jsem, když už byl Sung-Oh zase na nohách. Aniž bych čekal na jeho odpověď, vyrazil jsem zpět do našeho apartmánu. Šel jsem však dost pomalu, protože se mi motala hlava. V duchu jsem si nadával všemi sprostými slovy na které jsem si ve svém stavu zrovna vzpomněl. Ještě že Kookie spí... Byl jsem šťastný, když se mi podařilo otevřít dveře a že jsem pak sebou praštil na pohovku v našem druhém pokoji, namísto toho abych spadl na zem. V tu chvíli jsem usnul.

Jung-Kook

Když jsem se probudil, bylo už ráno. Bolela mě hlava a vůbec jsem se necítil vyspaný. Už tak nějak automaticky jsem sáhl vedle sebe, kde jsem čekal, že nahmatám mého miláčka. Chtěl jsem se přitulit, jenže místo vedle mě bylo prázdné a studené! V tu chvíli jako by se do mého srdce zabodl nůž. Tae nepřišel! Líbal se s tím klukem a vůbec se nevrátil na pokoj! Do očí mi znovu vyhrkly slzy. Tentokrát to ale nebyly jen slzy lítosti, ale taky vzteku. Vřelo to ve mně jako v rozžhaveném kotli a já jsem nevěděl co mám dělat. Nedokázal jsem Taeho zradu pochopit a ani přijmout. To mi přece nemohl udělat! Proč by to dělal? Měli jsem obřad, odjeli jsme na líbánky a on se olizoval s někým jiným? Přece má právo líbat jen mě! Nechtěl jsem ani myslet na to, co všechno se dělo potom, když se ani neobtěžoval vrátit za mnou. Bolelo to hrozně moc! Nemohl jsem to vůbec přijmout... Ale co teď? Musím pryč! Nedokázal jsem si představit, že bych mohl zůstat. Ne potom co Tae provedl. Rozhodl jsem se, že si vezmu své věci a pokusím se sehnat nějaký let do Seoulu a nebo možná loď do Mokpo. Nebo budu spát na pláži, ale v tomto apartmánu už být nemůžu!

Jenomže jen pouhá představa, že opravdu odejdu pryč, mě bolela. Mám zrušit naše líbánky? Vypadalo to tak definitivně. Vážně se chci rozejít? Vážně chci být po zbytek života bez Tae-Hyunga? Dokázal bych to? Popravdě jsem si nedokázal představit jak by mohl můj další život vypadat bez něho po mém boku. Proč musel všechno zničit? To mě mohl zrovna zabít! Musím pryč! Rozechvěle jsem vstal z postele a snažil se dýchat. Mé srdce se právě rozpadalo na kusy. Už nikdy nic a nikdo nedá ty kusy dohromady! Tu moc má jen Tae, jenomže právě on mé srdce rozbil... Co jen budu dělat? Jak se s tím mám smířit? Už nějak automaticky jsem ustlal postel. Dnes ráno jsem dělal všechno jen automaticky, nedokázal jsem už souvisle myslet, protože ta prázdnota, která se usídlila v mém srdci, se právě usídlila i v mé hlavě. Jen jedna myšlenka zůstala: „to je konec!" Konec našeho vztahu? Konec mého života? Přišlo mi, že to vyjde nastejno. Lítostivě jsem se rozhlédl po pokoji.