Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
Odložil jsem mobil na stolek a lehl si na svou postel. V tomto pokoji jsem vyrůstal a v této posteli jsem roky spával. Pořád jsem se tady cítil jako doma, ale teď... Bylo to tak jiné, když tam v Seoulu je ON. Když já jsem tady... Když NEJSEM s ním! Vážně, láska dokáže přeházet život i priority vzhůru nohama! Mou prioritou teď bylo, aby byl Kookie šťastný a věděl jsem, že když já jsem tady a on tam kdesi v Gangnamu, že šťastný není, i když se tváří statečně a předstírá, že nepláče. Tak hrozně jsem se o něj bál! Celý den jsem byl zralý na psychiatra... Teď, po našem rozhovoru, se mi neskutečně ulevilo, ale i tak jsem přemýšlel, jestli nemám opravdu ráno sednout na vlak a jet za ním...
„Tae?!", ozvalo se ode dveří. Máma... „Nechceš mi něco říct?" Přišla k mé posteli a posadila se na okraj vedle mě. „Co ti mám říct?", zeptal jsem se udiveně. Maminka se jen maličko pousmála. Vypadala trochu nervózně. „Já jen...", začala nejistě. „Slyšela jsem tvůj rozhovor! Já nechci vyzvídat, ale..." zarazila se a já čekal co řekne dál. Začal jsem taky být trochu nervózní. Slyšela náš rozhovor? Co přesně slyšela? „Ale... říkal jsi, že někoho miluješ? Slyšela jsem dobře? Máš novou lásku, Tae?" „Mám!", řekl jsem a trochu křečovitě jsem se usmál. „Opravdu někoho miluju!" „Opravdu někoho miluješ?", vydechla udiveně. „Je to vážné? Kdo je to?" Takže co teď? Nechtěl jsem o něm lhát! Připadalo mi to, jako bych Jung-Kookieho podvedl, kdybych ho teď před mámou zapřel. Přece si nemůžu vymýšlet fiktivní holku?! „Je od nás ze školy...", začal jsem nejistě. „Je to opravdu velká láska, mami!" „Jak dlouho jste spolu?" „Teprve týden..." „Takže jen týden?", podivila se znovu máma. „Ale už víš, že je to velká láska? Hmmm... Tak, to je hezké! Musí být opravdu krásná! Jak se jmenuje? Kolik jí je?" „No... mami..." Ach... takhle jsem to nechtěl! Měl jsem v plánu mámu opatrně upozornit na to, že se mi líbí i kluci a až později, když by jsme s Kookiem byli pořád spolu, což doufám budeme, řekl bych jí o tom, že ho mám a že ho moc miluju! Ale takhle... Bože prosím, ať to s ní nesekne!
„Není to holka, mami!", řekl jsem potichu. Trochu jsem zrudnul nervozitou. Toužil jsem vyběhnout z pokoje a zastavit se až v Seoulu. Vážně jsem netušil jak tohle máma přijme. Hodně mluvila o vnoučatech a tak... Toužila se stát babičkou, až na to přijde čas. Myslel jsem, že z ní jednou babičku opravdu udělám! Ano, kluci se mi taky vždycky líbili, ale když jsem chodil s Irene, dokázal jsem si představit, že bych se někdy oženil a měl normální rodinu. Ne že bych si chtěl brát zrovna ji. I když jsem byl hodně zamilovaný (zpětně to vidím jasněji) asi bych se s ní neoženil. Přesto jsem ve své budoucnosti viděl spíše ženu a dětičky, něž nějakého přítele! Což se nezměnilo ani potom, co jsem kromě holek spal i s klukama. Když byla Eon-Jin menší a tak rozkošná... což je pořád... představoval jsem si někdy jaké to bude... jednou, za hodně dlouho... jaké to bude až budu táta a budu mít taky tak sladkou holčičku! Ale do mého života přišel Jung-Kook a má představa rodiny se změnila! TO ON JE MÁ RODINA! To on je má budoucnost! Alespoň bych chtěl aby to tak bylo.
Nejistě jsem se podíval na zmatenou mámu. Zřejmě vůbec nechápala o čem to mluvím a já jsem se rozhodl to neprotahovat a prostě jí na rovinu říct, jak to je. A potom... nechám to vyšší moci, co bude potom. Zabije mě? Vyhodí mě z domu? Přestane mě podporovat ve škole? Bude chtít abych se rozešel? Hmmm... uvidím za chvíli. Snad nebudu muset pro ni volat sanitku...
Posadil jsem se na posteli a vzal jsem mámu za ruku. Zhluboka jsem se nadechl a s prudce bušícím srdcem jsem řekl: „Jmenuje se Jung-Kook, je mu dvacet let a je mnohem krásnější než kdejaká dívka! Hrozně moc ho miluju, mami!" Tak, a je to venku! Zase jsem zhluboka vydechl. Už to nemůžu a nechci vzít zpět! „Co... cože?", vydechla máma nevěřícně. „Ona... ona je ON? Jak to, Tae? Ty jsi snad gay???" „Bisexuál, mami...", řekl jsem, jako by na tom snad záleželo. Miluju chlapce, takže na tom, že se mi líbí i holky vůbec nesejde! Dívala se na mě jako by mě viděla poprvé v životě. „To není možné, Tae!", řekla nešťastně. „Jak je to možné? Toho bych si snad všimla, ne?" „Čeho přesně by sis chtěla všimnout?" „Třeba... že by sis hrál s panenkama, nebo... třeba kdybys nosil šaty a tak..." „Maminečko...", řekl jsem pobaveně, přesto, že mi srdce tlouklo až v krku. „Já jsem bisexuál a ne transexuál! Já jsem kluk, necítím se být holkou! Proč bych si měl oblékat šaty?" „Co to znamená bisexuál?" „Že se mi líbí holky i kluci..." „Tak si najdi dívku, Tae... ano? Budeme dělat, že jsi mi tohle nikdy neřekl a ty se normálně oženíš s dívkou a bude všechno v pořádku!" „Ale mami..." Přesně, tohle jsem čekal, že bude! Srdce se mi sevřelo smutkem. Moje máma mě vážně nepochopila! „Mami...", podíval jsem se do její smutné tváře. „Takhle to nebude, protože já ho vážně moc miluju!" A co ty, mami? Miluješ mě? Jestli ano, musíš to přijmout, prosím! Dívala se na mě nechápavě, jako by si říkala, jak je možné, že jí její poslušný syn takhle vzdoruje. „Ty ho miluješ?" Pustila mou ruku a maličko se ode mě odtáhla. „Jdi spát, Tae...", řekla unaveně. „Promluvíme si o tom zítra! Já už na to teď nemám sílu..." Zvedla se a odcházela. „Dobrou noc, mami!" Neodpověděla. Jen se na mě znovu smutně a dost zklamaně podívala. Zavřela za sebou dveře.
Já jsem ještě chvíli seděl a díval se za ní. Po tváři mi tekly slzy, ale bylo mi to jedno. Moje milovaná máma! Maminka, maminečka! Rvalo mi srdce vidět zklamání a smutek v její tváři. Ale co mám dělat? Mám se vykašlat na Kookieho a dělat, že neexistuje? Mám předstírat, že jsem ho nikdy nemiloval? Zavřel jsem oči a představil si, jaké by to asi bylo, kdyby nebyl. Poznal bych nějakou krásnou dívku. Byla by milá, inteligentní a... Sakra! Prudce jsem vyskočil z postele. Musím se jít projít a uklidnit se. Kdyby nebyl Kookie, byla by má máma šťastná! Kdyby nebyl Kookie, bylo by všechno v pořádku! Seběhl jsem do předsíně a ignoroval otcův udivený pohled. Mámu jsem tam neviděl, asi šla už do postele. Oblékl jsem si bundu, obul si boty a vyrazil do noci. Kdyby Kookie nebyl... Jen ta představa bolela! Kdyby Kookie nebyl... Ale on JE!!! Co s tím? Co mám dělat? Nebudu o tom přemýšlet!
Chodil jsem pak ulicemi a nevnímal kam jdu. Potřeboval jsem si jen provětrat hlavu a zklidnit se. Byl jsem hrozně moc unavený, ale spíš psychicky než fyzicky. Po celém tom dni, kdy jsem se strachoval o něho a po tom rozhovoru s mámou ještě víc. Nemyslet! Nemyslet! Kdyby Kookie nebyl...
Byla hluboká noc a Daegu si žilo svůj noční život, jako by se nic nedělo. Žádné drama, žádný smutek! Tohle město bylo spokojené přes všechna trápení a tragédie, které se tady dennodenně odehrávaly. Bylo to svým způsobem uklidňující. Moje rodné město, Daegu!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jung-Kook
Byl jsem hrozně moc unavený, ale najednou se mi vůbec nechtělo spát. Rozhodl jsem se, že půjdu do postele až později, nejdřív budu pracovat! Teď když je mi líp, musím něco dělat, dohnat ztracený čas! Rozhodl jsem se, že nakreslím portrét. Vzal jsem si tedy tužku a papír... kresba, to půjde rychle! Črty tužkou mi šly samy... viděl jsem před sebou jasně jeho tvář. Tae je nejkrásnější kluk co znám! Tak moc ho miluju! Nedokážu si ani představit, jaké by to bylo, kdyby nebyl! Teď už ne! Nemohl bych bez něj žít! Nechtěl bych bez něj žít! Obrázek byl skoro hotový, ještě vystínovat...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Netrvalo to tak dlouho! Když byl miláček nakreslený, spokojeně jsem si své dílo prohlédl. Myslím, že se mi ta kresba povedla. Je to on! Ale originálu se nic nevyrovná! Konečně jsem mohl jít spát a usínal jsem s myšlenkou na mého miláčka. „Miluju tě, Tae!", zašeptal jsem ještě do tmy. „Dobrou noc, miláčku." A pak jsem usnul, ani nevím jak.
