Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
„Takže vaše EKG je v pořádku a po vizitě nejspíš budete moct jít domů!", řekl mladý pan doktor Lee vážně jako vždy. „Dobře, děkuju!", usmál jsem se. Ve skutečnosti jsem ale moc velkou radost neměl, protože jsem si zvykl chodit za miláčkem každý den alespoň na chvíli. Teď už budu muset dodržovat návštěvní hodiny, navíc budu muset jít do školy, pokud nechci přerušit studium... Jsem už ve čtvrtém ročníku, hrůza jak to letí! Už je druhá polovina října a chvíli bude trvat, než se zase dostanu do studijního procesu. Za Kookiem budu chodit jak často budu moct, ale i tak, bude mi moc chybět! Miláček ale vypadal, že je na tom mnohem líp a vždycky jen zářil, když jsem za ním přišel. Věřil jsem, že to zvládne.
„Slyšela jsem, že asi půjdeš domů!", usmála se Hye-Yun. Překvapeně jsem se na ni podíval. „Co tady ještě děláš?", podivil jsem se namísto odpovědi. „Neměla jsi už dávno být v posteli?" „Dnes se jedna kolegyně opozdila,tak jsem vzala část směny za ni...", vysvětlila klidně. „Takže... jdeš domů?" „Nejspíš...po týdnu asi půjdu domů!", pokusil jsem se o úsměv. „Jsem tu autem... chceš potom hodit na koleje?", zeptala se jen tak mimochodem. Jako by mi taxi dělala běžně. Vlastně... jednou mě už vezla! „Taky už budu brzy končit!" , usmála se. „No... já nevím...", pokrčil jsem rameny nejistě. „Nechtěl bych tě obtěžovat!" „Kdyby mě to obtěžovalo, nenábízela bych ti to!", mrkla na mě. „Dobře, tak děkuju!" „Zatím ještě nemáš zač!", culila se. „Nevypadáš unaveně", podivil jsem se, když jsem viděl její úsměv. Byla čilá jako rybka! „Na to že jsi měla noční a ještě přesluhuješ... já bych padal na hubu!", dodal jsem uznale. „Protože nejsi zvyklý!", mrkla na mě. „Budeš mi tady chybět...", dodala už bez úsměvu. „Třeba se ještě potkáme...", usmál jsem se maličko nervózně. Nechtěl jsem jí nic slibovat. Beru ji jako kamarádku, ale po tom co mě políbila a já se tak vzrušil, rozhodl jsem se, že se od ní budu raději držet co nejdál. Bylo by asi blbé se s ní cíleně scházet! Nebo ne? „Dobře, tak jsme domluvení!", řekla. „Já mám ještě nějaké povinnosti, potom bude velká vizita a po ní by ti měli nachystat propouštěcí papíry. Počkám až budeš mít všechno vyřízené a sbalené a potom můžeme jet!" „Nemusíš na mě čekat!", zkusil jsem to, ale ona zakroutila hlavou. „Budeš rychleji doma a mě to nic neudělá!" „Tak fajn..." Má pravdu, proč se kodrcat metrem nebo autobusem, když ona má pohodlné auto?! Pamatuju si ho jen matně, protože jsem byl pod vlivem sedativ, ale to že bylo pohodlné vím jistě! :) S úsměvem odešla, aniž by zavřela dveře.
Chtěl jsem jít za Kookiem a říct mu, že už asi půjdu domů, ale zrovna se do mého pokoje začali hrnout lidé. Vizita! Zamračil jsem se a zůstal v posteli. „To je Kim Tae-Hyung!", řekl mladý Lee nějakému staršímu doktorovi, který světe div se... neměl brýle! „Prodělal slabý infarkt miokardu, ale momentálně už je jeho stav dobrý..." Říkal ještě něco, ale já jsem ho přestal vnímat. Kdo by poslouchal tak vážného člověka? Ani jednou se neusmál! „Jak se cítíte, pane Kim?" „Prosím?", trhl jsem sebou, když jsem si uvědomil, že ten doktor bez brýlí na mě mluví. „Jak se cítíte?", zopakoval klidně otázku. „Cítím se dobře, pane doktore!", odpověděl jsem poslušně. Cítil jsem se trochu jako ve škole. Hlavně odpovídat slušně a celou větou... „Tak to rád slyším!", usmál se. On na rozdíl od mladého Lee vypadal přívětivě!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
