Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
„Miláčku, miláčku! Tae!" Někdo mě volal a znělo to jako Jung-Kookie. „Kde jsi lásko?", vykřikl jsem zoufale. „Kookie, kde jsi?" „Nevím, jsem ztracený... Tae, já se tak strašně moc bojím! Miláčku, pomoz mi prosím! Pomoz mi!" Jeho hlas zněl zoufale. „Já ti chci pomoct, ale kde jsi?" Neviděl jsem ho, jen jsem ho slyšel. „Je tady hrozná tma! Bojím se!Pomoz mi, prosíííím!"
Probudil jsem se... Byl to jen sen? Proč jsem vlastně spal??? Ale proboha, Kookie opravdu potřebuje pomoc! Byl jsem na posteli a chvíli jsem se zmateně rozhlížel, než jsem si uvědomil, že jsem v nemocnici. Ale proč? Já jsem přece neskočil z balkónu, to Angel! Snažil jsem se uklidnit. Chtěl jsem se zvednout, ale přiběhla zdravotní sestra. „Klid!", řekla. „Ležte, odpočívejte!" „Ale mě nic není!", protestoval jsem. „Utrpěl jste šok!", vysvětlila mi. „Máte velmi nestabilní srdeční rytmus, musíte se uklidnit! Klid, ano?" „Ale já se nemůžu uklidnit!", řekl jsem naléhavě. „Potřebuji mluvit s policií!" „Policie si vás vyslechne hned jak se budete cítit líp!" „Ale... vy to nechápete! Jde o mého přítele!" „Já chápu, že jste stále moc rozrušený, takže..." Vzala mou ruku a vyhrnula rukáv. „Spěte a odpočívejte!" „Co to děláte?" Ale to už jsem měl v paži zapíchlou injekční stříkačku a já jsem znovu pocítil hroznou únavu. „Zdřímněte si!" Slyšel jsem její hlas jako by z dálky. Myslím, že se na mě ještě usmála. „Kookie...", zašeptal jsem a pak už jsem znovu usnul.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když jsem se probudil, ani nevím po jak dlouhé době, přišla za mnou zase ta zdravotní sestra. „Už se cítíte líp?", zeptala se a já jsem horlivě přikývl. „Chci mluvit s policií!", řekl jsem ještě naléhavěji než před tím. Někdo přece musí Kookieho najít a pomoct mu! Co mám dělat? „Ten... ten kterého jste přivezli... žije?", zeptal jsem se rozechvěle. Třeba by nakonec mohl ještě promluvit, pokud to přežil. „Myslíte toho chlapce, který skočil z pátého patra?", zeptala se. „Vy jste byl u toho, že?" „Byl ale... žije?" „Přežil ten pád jen zázrakem...", řekla vážně. „Podstoupil náročné operace a teď je v kritickém stavu na jipce... Kdo ví, jestli vůbec přežije...?!" „Ale já s ním musím mluvit!", naléhal jsem. „Tak to asi těžko!", zakroutila hlavou udiveně. „Právě jsem vám řekla, že je ve velmi vážném stavu! Není při vědomí aby si s vámi mohl povídat. Upřímně si myslím, že vzhledem k rozsahu jeho poranění... no... myslím, že nepřežije..." „Ach...", vydechl jsem šokovaně a ona se zarazila. „Promiňte, bylo to o de mě moc necitelné, že ano? Omlouvám se!" „To nic...", vydechl jsem a má nepatrná naděje, že Angel prozradí co mému miláčkovi udělal, zmizela v nenávratnu. Angel asi nepřežije a pokud Kookieho někde vězní, tak nepřežije ani on! Do očí mi vyhrkly slzy, ale než jsem se nadál, už zase jsem spal. Teda asi...
Probudil jsem se znovu a chvíli trvalo než jsem se vzpamatoval. Pomalu jsem si začínal myslet, že jsem snad v nějakém blázinci. Co se to sakra děje? Cuknul jsem sebou, když jsem zahlédl sestru. „Prosím, už mi nic nepíchejte...", vydechl jsem. „Já... já už se cítím mnohem líp, prosím... já už nechci spát!" Snažil jsem se znít co nejklidněji a ona se usmála. „Nebojte!", řekla vlídně. „Už nemusíte spát. Jsem tady proto abych vás informovala, že vás přijde prohlédnout lékař a taky že se bude podávat snídaně." „Proč mě bude prohlížet lékař?", zeptal jsem se udiveně. „Mě vážně nic není!" „Pane, Tae-Hyungu... můžu vám tak říkat?" „Můžete...", řekl jsem trochu netrpělivě. „Můžete mi klidně i tykat!" Popravdě mi její vykání nebylo příjemné, zvlášť když vypadala, že je stejně stará jako já, nebo i mladší. „Ach... tak velice ráda!", usmála se a mrkla na mě. „Když tak... já vím, že bych neměla...", rozhlédla se jako by nás snad někdo mohl slyšet, ale nikdo jiný tady nebyl. Druhé lůžko bylo prázdné. „...ale ty mi taky tykej, ano? Já jsem Hye-Yun!" Napřáhla ruku a já ji ze slušnosti stiskl. Bylo mi jedno, že je krásná a sympatická. Ale třeba se posunu někam dál, když bude na mé straně... Pevně mou ruku stiskla. „Těší mě!", usmál jsem se trochu na silu. Nebylo mi do smíchu ani trochu! „Takže... Tae...", zamrkala a já se musel držet abych neobrátil oči v sloup. „Už jsem ti říkala, že tvůj srdeční rytmus po tom šoku byl značně nestabilní a hrozilo, že zkolabuješ. Musela jsem tě udržovat v klidu, než ti uděláme další vyšetření aby nedošlo ke kolabsu. Taky máš pohmožděniny po těle, ale žebra naštěstí zlomená nejsou. Takže uvidíme co řekne pan doktor. Pokud budeš v pořádku, tak... policie se už na tebe ptala. Vyšetřují ten pokus o sebevraždu a ty jsi svědek, takže se neboj, už brzy budeš mluvit s panem komisařem!" „Aha... ale já s ním musím mluvit co nejdřív!" „Neboj..", usmála se. „Zavolám pana doktora!" Ve dveřích se ale ještě otočila a podívala se na mě způsobem, který mě donutil otočit oči v sloup jen co zavřela dveře.
