Anděl a Démon

107. Kapitola - CBX

Tae-Hyung

Popravdě, byl jsem šťastný, když se za námi zavřely dveře Kookieho bytu. Ne že bych nebyl rád doma v Daegu a ne že bych neměl rád cestování, obzvlášť do Tokia, které miluju, ale... doma je doma... Prostě jsem začal považovat za svůj domov tam kde je Jung-Kookie a ten žije tady, v Gangnamu! Těšil jsem se na to, že už zase budeme s miláčkem v klidu.

Když jsme se osprchovali a trochu si odpočinuli, podíval se na mě Kookie trochu vykuleně. „Miláčku!", vydechl. „Neměli bychom už jít pro toho pejska?" „Jakého pejska?", podivil jsem se. Ach... já zapomněl. „Už?" Zatvářil jsem se asi málo nadšeně, protože se na mě Kookie zamračil. „Proč jsi mi ho dával, když ho tady nechceš?" Leželi jsme spolu v posteli a miláček se posadil a shlížel na mě z vrchu jako bouřkový mrak. „Zlatíčko...", usmál jsem se a stáhl si ho zpět do mé náruče. Naštěstí bez protestů položil svou hlavu na můj hrudník a čekal co řeknu dál. „Ty víš, že já miluju pejsky a tohodle prcka jsem ti dal, abys měl radost, ale..." Zvedl hlavu a usmál se na mě. „Ale? Tak o co jde?" „Jen jsem tady s tebou chtěl být ještě chvíli sám!" „Tae, miláčku!", usmál se pobaveně a vlepil mi pusínku na rty. „Pejsek není dítě!" „Možná ne...", usmál jsem se. „Ale i tak nám poleze do postele, uvidíš!" „Tak mu to nedovolíme!", usmál se ještě víc pobaveně. „To teda nevím jak mu v tom zabráníš?! Vsadím se, že nakonec z postele vyhodíš mě a jeho si vezmeš na moje místo!", zabručel jsem. „Tak to se nikdy nestane!", usmíval se a v očích mu to jiskřilo. „Jak to víš?" „Kdo by mě v posteli tak krásně líbal?", štouchl do mě. „Yeontan?", nadhodil jsem a on se zasmál. „Je to ještě štěně! Nejsem pedofil!" „Ach, tak to se mi ulevilo!", zasmál jsem se taky. Tak hlavně že vím, že je miláček na psy... :D

„Dobře, půjdeme pro něj zítra, ano?", souhlasil nakonec. „Stejně ještě nemáme žádný pelíšek a misku na vodu a taky misku na nějaké ty granule... a taky obojek a vodítko a nějaké hračky a..." „Zadrž!", přikryl jsem mu rty prstem. Začínal jsem mít pocit, jako bych fakt měl přivést dítě z porodnice a ne jen pejska z útulku. „Podíváme se někam do obchoďáku a všechno koupíme, jo?", usmál jsem se. „A pak si pro něj zaběhneme. Pejsek to ještě dva dny vydrží..." „Dva dny, ty..." Umlčel jsem ho polibkem. „Slibuju, že nejpozději pozítří si pro něho půjdeme, jo? Zítra nakoupíme, protože dnes se nehnu z postele a ty taky ne!", mrkl jsem na něj aby pochopil, že jen ležet rozhodně nemám v plánu. Jen se začervenal. „Zítra nakoupíme a pak pozítří zajdeme pro to štěně!" „Tak dobře...", přikývl. „Takže domluveno?", ujistil jsem se. „Domluveno!", usmál se. „Počkám..." Natáhl se pro něžný polibek a potom se mi podíval do očí. „Ale tebe nikdy nevyměním za nic ani za nikoho na světě, to se nemusíš bát! Ty ani nevíš, jak moc tě miluju!" „Myslíš...", zeptal jsem se maličko dojatě, po té, co jsem se taky zmocnil jeho rtů. „že alespoň tuším? Já tebe miluju taky tak hrozně moc, tak si nemysli, že trhneš rekord!" „Já nechci trhat žádný rekord!", usmál se. „Jen chci v klidu žít s tebou!" „V klidu a se mnou?", zasmál jsem se a jedním švihem se přemístil nad něj. „Tak to sis spletl osobu, protože se mnou rozhodně v klidu nebudeš!!!" Začal jsem ho líbat na krk a miláček namísto odpovědi jen potichu zavzdychal. Jasně že jsem ho pomiloval! :) Líbí se mi, že už ztratil ostych, i když se pořád ještě tak rozkošně červená.

„Tae, telefon!", zavolal miláček, když jsem byl zrovna na toaletě. „Volá ti Baek-Hyun!" „Cože?", podivil jsem se. „Co může chtít?", brblal jsem si, rychle jsem si umyl ruce a převzal si mobil od Kookieho. „Baekie?", ozval jsem se a hodil pohled na Kookieho, jestli nemá nějaký problém. Zdálo se, že nemá a tak jsem uklidněně čekal, co mi oslovený chce. „Ahoj, Tae!", uslyšel jsem známý hlas. „Slyšel jsem, že jste byli s Kookiem v Tokiu! Jak bylo?" „Proto voláš?", podivil jsem se. „Jak to víš?" Nejdřív mě napadlo, že se na netu objevilo video s náma a on že to viděl, ale pak jsem si řekl, že je to blbost... Japonci jsou sice ujetí, ale taky taktní a decentní a tohle by si fakt nedovolili, to vím jistě! „Potkal jsem Jina s Joonem!", řekl Baek-Hyun tónem, jako že je mu jasné, že ti dva jsou spolu. „Ale proto ti nevolám! Jde o to, že máme dnes ve Wings malé vystoupení, víš? A tak mě napadlo, že by jste s Kookiem mohli přijít a trochu nás podpořit..." „Wow, takže jsi v Seoulu?", usmál jsem se. „Už to tak vypadá!", zasmál se. „ Nějakou dobu tady zůstaneme..." „V Tokiu to bylo skvělé!", řekl jsem nadšeně a mrkl jsem na miláčka, který se začal červenat. Takže se asi nikdy nezbaví pocitu hanby, když se řekne Tokio? Až tam budeme příště, musím ho provést historickou částí a hlavně... přepsat tuhle vzpomínku! :) „Rádi vás přijdeme podpořit! Sice jsme ještě unavení, ale CBX si nenecháme ujít, že ne, Kookie?" Znovu jsem mrkl na miláčka. „CBX?", zbystřil. „Kdy, kde?" „Dnes ve Wings!", usmál jsem se. „Ahoj, Kookie!", zavolal Baek, když uslyšel miláčka mluvit. „Ahoj, Baekie!", zavolal na něj Kookie. „Vy máte vystoupení s CBX?" Dal jsem to tedy na hlasitý odposlech, když si chtějí spolu povídat. „Dnes ve Wings!", řekl Baek. „Tak přijďte. Začne to v osm!" „Přijdeme!", slíbil Kookie. „Budeme se těšit, viď Xiu!" „Ahoj, kluci!", ozval se Xiuminův hlas. „Opravdu přijďte, jo?" „Přijdeme!", řekli jsme oba naráz a pak jsme se usmáli a políbili se. „Tak zatím!", řekl Xiu. „My tady s Baekiem máme ještě nějakou práci, takže musíme končit! Ahoj!" Uslyšeli jsme nějaký zvuk, který vypadal jako polibek a pak se hovor přerušil, takž jsme ani neřekli „ahoj".