Anděl a Démon

48. Kapitola

Jung-Kook

Dal jsem do polibku všechny své city. Tolik moc ho miluju! Tolik moc jsem mu chtěl věřit a nezdálo se, že by mi lhal. Věřím mu! Opravdu věřím, že mě miluje a že teď už budu jen já! Kéž by... Tae-Hyung mě miluje!!! Celou dobu jsem toužil po jeho lásce a teď, když ji mám... Najednou jsem nevěděl co mám dělat. Ano, byl jsem strašně moc šťastný ale... Pořád jsem to já! Já malý a ustrašený kluk, který si ani trochu nevěří! Jak dlouho jeho láska vydrží? Kdy mě bude mít dost? Uvědomil jsem si, že teď můžu ztratit mnohem víc než před tím! Co mám dělat??? Když mi to došlo, mé štěstí se rozplynulo jako obláček. Stavím si vzdušné zámky... To nemůže vydržet!

Vycítil změnu mé nálady a pomalu se ode mě odtáhl. „Co se děje, Jung-Kookie?", zeptal se starostlivě a pohladil mě po tváři. „Pořád máš pochybnosti?" Nevěděl jsem co mu mám říct. Mám pochybnosti a velké! „Tae...", zašeptal jsem smutně. „Já nemůžu být tvůj kluk..." „Cože?", vydechl udiveně. Zdálo se mi, že trochu zbledl. „Nejde to!", řekl jsem a do očí mi vyhrkly slzy. „Co to říkáš?", podíval se na mě nervózně Tae. „Ale... já to nechápu! Říkal jsi, že mě miluješ a že mi věříš! Tak co se zase stalo?" Viděl jsem, že se snaží ovládat, ale veškerá záře která ho obklopovala byla rázem pryč. Bodlo mě u srdce. Už zase mu ubližuju! A tomu říkám láska? Co mám do háje dělat? Mám zahodit pochybnosti a doufat, že to dobře dopadne a že mě to úplně nezničí? Mám doufat, že ho udělám šťastným třeba jen na chvíli? „Bojím se, Tae...", vydechl jsem ztrápeně. „Bojím se, že tě zklamu... že nebudu takový jakým mě chceš mít... bojím se, že mě opustíš..." Po tváři mi tekly slzy a já jsem se za sebe neskutečně styděl. Ubližuju mu a ještě brečím... Jsem pořád hrozný!

Chvíli se na mě mlčky díval, ale pak si mě přitáhl k sobě a sevřel ve svém náručí. „Miluješ mě?", zeptal se potichu a při tom mě tiskl k sobě. „Miluju!", řekl jsem bez zaváhání. „Já tě taky miluju!", zašeptal mi do ucha. Pak se maličko odtáhl, zlehka mě políbil na rty, setřel slzy, které smáčely mou tvář a zadíval se mi do očí. „Teď mě poslouchej!", řekl vážně. „Slyšíš? OPRAVDU mě poslouchej! Slibuješ?" „Dobře...", přikývl jsem. Vážně, proč nemůže nic být jednoduché? Na všem a ve všem najdu nějaký problém. Ale budu se snažit poslouchat, třeba se mu podaří zahnat můj strach. Chvíli se na mě mlčky díval a asi hledal vhodná slova. „Kookie...", začal nejistě. „Už jsem ti říkal, že neumím tak dobře mluvit, ale pokusím se... jo?" „Dobře...", přikývl jsem. „Já tě vážně budu poslouchat, Tae!"

Nervózně se usmál. Copak to chystá za proslov? Chce za náš vztah bojovat? Tolik mu záleží na tom abychom byli spolu? Opravdu? Cítil jsem jak jen ta představa mě dojímá. Ach, proč jen jsem takový blázen? „Kookie...", vydechl znovu Tae. „Já tě chápu, že se bojíš! Věř mi, že se bojím taky! Vážně... Láska, vztahy... Je to strašně komplikované a nikdo neví dopředu jak to dopadne! Já se nebojím, že mě zklameš, já se bojím abych nezklamal já tebe! Bojím se, že bych ti mohl ublížit! Bojím se, že mě přestaneš milovat..." „Ale potom...", skočil jsem mu do řeči rozechvěle. Hleděl jsem na něho s rozšířenýma očima a nic jsem nechápal. On tady mluví o strachu? „Jaký to má potom všechno význam???" Dal mi prst na rty a zlehka zavrtěl hlavou. Pochopil jsem, že ho nemám přerušovat a trochu jsem se začervenal rozpaky. Jak to, že jsem zase tak nezdvořilý? Maličko se usmál, ale pak zase zvážněl a nepřestával se mi dívat do očí.

„Vztah je i o strachu, ano...", řekl potichu. „Jenže ten strach si nesmíš připouštět! Záleží na tom co k sobě dva lidé cítí, jak si váží jeden druhého! Já tě moc miluju, Kookie! Je pravda, že jsem si to ze začátku nechtěl moc připustit, bál jsem se. Přiznávám! Bál jsem se, že mi ublížíš, bál jsem se, že já ublížím tobě... Strach je na houby, Kookie! Já už se nechci bát! Chci ti dát lásku a chci tu tvou! Říkáš, že mě miluješ, tak mě miluj a neboj se! Já tě miluju přesně takového jaký jsi... Miluju VŠECHNO co jsi! Možná to zní jako klišé, ale je to tak! Neřeš prosím jak to dopadne, ano? Já hci být s tebou a chci abys byl sám sebou, takový jaký jsi, jen trochu veselejší! To co cítím k tobě je jiné, než co jsem cítil doposud, opravdu! Je to silné... silnější než já a raději bych umřel, než abych tě vidě smutného! Miluju tě, slyšíš? Miluju tě strašně moc!!!" Odmlčel se. Tvář mu trochu zrudla rozrušením a dech se mu zadrhával nervozitou. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl! Cítil jsem jak jihnu. Ach... takovou řeč jsem nečekal. Slyšel jsem každé slovo a zapisoval jsem si ho nejen do hlavy, ale také do srdce. Mám se přestat bát... nemám řešit co bude... Vždyť má pravdu! Můžeme tedy být spolu? Můžu se mu odevzdat a nic neřešit? Chvíli jsem nebyl schopen mluvit kvůli dojetí. Je to vážně pravda? Nezdá se mi to? On je tak úžasný!!!