Anděl a Démon

124. Kapitola

Jung-Kook

Trhl jsem sebou, když jsem uslyšel kroky a prášky se rozsypaly po podlaze. Byl to pan doktor Lee. Přísně se na mě podíval a já jsem se zhroutil zpět na postel. Nesnažil jsem se prášky sesbírat, nemělo to smysl. „Co tady provádíš?", zeptal se ale o poznání mírněji, než byl jeho výraz. „Chtěl jsem... já jsem jen..." Unaveně jsem si položil ruku na čelo a raději jsem už mlčel. Nevím co bych měl říct. Pan doktor sesbíral prášky a dal si je do kapsy. „Jeden ti stačí!", řekl rozhodně a dal mi ho do volné dlaně. Pevně jsem ho sevřel. 

„Jeden teda rozhodně nestačí!", pomyslel jsem si zklamaně. Byl jsem prázdný a unavený. Nápor všech těch emocí mě vyčerpal. Měl jsem tušit, že tohle nevyjde. Vlastně jsem to věděl. „Nemusíš mi odpovídat jestli nechceš...", řekl a já se otočil na bok, zády k němu. Taky ani nechci! „Ale... proč nechceš vidět Taeho? Moc se pro tebe trápí, Kookie... co se stalo?" Tae se trápí? Už při vyslovení jeho jména mi po těle přejel mráz. Tae-Hyung... nejbližší osoba, kterou jsem kdy v životě měl! Trápí se kvůli mně! Nikdy jsem nechtěl aby byl nešťastný, opravdu ne! Co mám dělat? Všechno se tak pokazilo! Všechno je na nic! „Kookie...", řekl opatrně. „Tae se brzy zhroutí, pokud na něj budeš takový. Nechceš o tom se mnou mluvit?" Slzy mi už zase tekly proudem. Nechci aby se Tae hroutil. Měl by zapomenout na to, že existuji a ne se trápit! „Nikdy jsem mu nechtěl ublížit!", řekl jsem potichu a proti své vůli. Pomalu jsem se otočil tváří k doktorovi a bolestně se zadíval do jeho očí. Chtěl jsem aby mi věřil, že Taeho utrpení nebyl můj plán. Chtěl jsem s ním mluvit. Pan Lee seděl na posteli v mých nohách a klidně se na mě díval. Obdivuju ten jeho klid. Za to já jsem měl pocit, že buď umřu na bolest co v sobě mám a nebo se už brzy minimálně zhroutím. „Co se stalo?", zeptal se. „Všechno se stalo!", řekl jsem zoufale. „Úplně všechno!" Vzlykl jsem a otočil hlavu na druhou stranu aby mi neviděl do tváře. Připadal jsem si tak hrozně uboze... „Takže se ti vrátila paměť, Kookie?" „Hmmm...", přikývl jsem a do očí se mi narvaly nové slzy. „Nevím jak s tím mám žít, vážně... nevím co mám dělat!" „Víš, že je to dlouho, co se to stalo, že?", zeptal se. „Víš, že je to minulost a že jsi měl už nový lepší život!? Víš to?" „Vím, ano! Ale co s tím? Je to stejné jako by se to všechno stalo včera, jako by se to dělo teď! Moc to bolí, pane doktore. Nenávidím se za všechno co jsem si způsobil a taky druhým! Nenávidím se za to, že jsem si nechal dělat všechny ty věci a nenávidím se za to, že jsem i já dělal špatné věci. Nenávidím se za to, že jsem ublížil Tae-Hyungovi!"

„Všechno se dá překonat, Kookie, jen musíš dovolit tvým blízkým aby ti pomohli!" „Mí blízcí aby mi pomohli? Kdo... babička? Celé roky mě nechtěla vidět a vykašlala se na mě, když jsem ji potřeboval..." „Nakonec ti pomohla!" „Ano a je skvělá, ale... kdo se v tom má sakra vyznat? Nebo Tae... miluje mě a nebo nenávidí? Tvrdí, že mě miluje ale... jak mu mám věřit, když... když..." Raději jsem zmlkl, abych na něho neprozradil víc než je nutné. Nechtěl jsem nahlas říct, že mě znásilnil po tom, co jsem já zbil a znásilnil jeho a že mě chtěl doopravdy zabít. Rozmyslel si to, ale i tak... copak se na to dá zapomenout? Je to ale jen mezi náma, já budu mlčet! „Jestli myslíš to škrcení...", řekl klidně Lee a já jsem na něho překvapeně vykulil své uslzené oči. „tak Tae mi všechno řekl!" „Všechno?", vysoukal jsem ze sebe zaskočeně. „Co všechno?" „Všechno!", pokrčil rameny a zahleděl se mi hluboko do očí, jako by chtěl spatřit mé pravé já. „Taky mi řekl o Angelovi!" Ještě zmateněji jsem zamrkal. „Kdo je Angel, Kookie?" „Já?", podíval jsem se na něj zaraženě. „Já jsem Angel!" Lee se na mě zkoumavě díval, ale mlčel. Utřel jsem si slzy. „Nevím... Já nevím kdo je Angel a nevím kdo jsem já! Nemůžu se v sobě vyznat. Myslím si, že vím kdo jsem, ale... cítím se jinak, jako bych to nebyl já... jsem on? Je on já? Kdo jsem já? Já jsem se ztratil...", vzlykl jsem. „Klid, Kookie!", řekl vážně a chytl mě za mou chvějící se ruku. „Uklidni se, ano? Když mi budeš věřit, tak na to společně přijdeme. Věř mi prosím!" Jen jsem zničeně přikývl a snažil ne nebrečet. „Já vám chci věřit a taky chci věřit Taemu, ale..."