Anděl a Démon

27. Kapitola

Tae-Hyung

Přestal jsem se smát a podíval se na Jung-Kooka. Zlehka se o mě opíral, ale vypadal myšlenkami mimo. Tak jo... hlavně ale, že už není smutný! Podíval jsem se na mobil kolik je hodin... Bylo něco málo po šesté. Ten čas tak letí! Ale kde vězí spolubydlící? Bylo to nezvyklé, že ještě nejsou doma... Našel jsem si v seznamu Hobiho číslo a on to po chvíli zvonění vzal. „Tae?!", ozval se Ho-Seok. „Probudil se? Je všechno v pořádku? Ale to bys asi volal dřív, kdyby se něco dělo, že?" „Všechno je v pořádku!", řekl jsem. „To je dobře! Pozdravuj... A papali jste?", zjišťoval dál kamarád na telefonu. „Všechno jsme snědli a bylo to výborné!", řekl jsem nadšeně. „Fakt díky!!!" Hobi se zasmál. „To jsem rád! Chtěli jsme ti volat dřív, ale zapomněli jsme... sorry. Byli jsme s klukama po škole nakoupit a pak jsme šli do Game-roomu aby jsme vás dva nerušili... Cože...?", chvíli se odmlčel. „Jo... Gi vzkazuje, že mamka poslala ty omluvenky na jeho jméno a že vám je zítra ve škole hned ráno dá... v pohodě?" „V pohodě, Hobi, díky!" „Tak ahoj později!" „Ahoj!" Položil.

„Kdo to byl?", zjišťoval Kookie. Vítej zpět na zemi, chlapče... :) „Hobi...", řekl jsem. „Zdrželi se v Game-roomu..." „Aha...", pousmál se. „Kolik je vlastně hodin?" „Bylo šest..." „Cože?", vyskočil. „Ale... já už budu muset jít!" „Už?", vydechl jsem zklamaně. „Proč?" „Musím dodělat práci do školy!" „Myslíš ten můj portrét?", zeptal jsem se s malým úšklebkem. Podíval se na mě a trochu se zamračil. „Není to portrét, ale pocity...", řekl. „A ano, musím to dodělat! Má to být na plátně!" „Olej?", zeptal jsem se. „Olej...", odpověděl. „Nějak se vyznáš na to, že jsi jenom herec...", ušklíbl se, ale v očích mu zajiskřilo. Poznal jsem, že mě jenom škádlí. „Jenom herec, jo?", ušklíbl jsem se taky. „Zapomněl jsi, že jeden z mých kamarádů je jenom malíř!" „A co jako že to má být olej?!", podivil se Kookie.

„Pokud o tom něco málo vím...", usmál jsem se. „tak to určitě nebude na zítřek, že ne?" „No... nebude...", připustil. „Ale ještě jsem ani nezačal, teprve mám tu skicu..." „Hmmm...", povzdechl jsem si. „A to vážně budu vypadat takhle?" Až pak jsem si uvědomil, co jsem řekl. „Ty ses na to díval?!", vyhrkl Jung-Kook a začal se červenat. „Proč ses na to díval? Říkal jsem ti přece..." „Promiň!", skočil jsem mu do řeči. „Já jsem nechtěl, ale vypadlo ti to z mikiny, tak jsem neodolal..." „Vypadlo z mikiny?" „No... asi když jsme tě s Jiminem svlékali..." „S Jiminem svlékali?" Kookie jako by si hrál na papouška. Sedl si zpět na postel celý rudý. „Do háje...", vydechl. „Kolik lidí u toho mého trapasu vlastně bylo? Jimina jsem ještě ani neviděl, ale on už mě jo... Taky Jin... Kdo ještě?" „Ještě Nam-Joon...", pousmál jsem se. „Nesl tě v náručí celou cestu k autu a potom tady, do pokoje. A pak taky Hobi... měřil ti puls. Už pak nikdo... Gi už asi spal..."

Jung-Kook složil hlavu do dlaní. „Je mi líto, že se cítíš trapně...", řekl jsem. „Ale nezapomeň, že já za to nemůžu!" „Nic ti nevyčítám...", špitl. „Jsem fakt hrozný! Měl jsem si je vzít rovnou všechny, nebylo by to pak tak trapné!" „Co sis měl vzít?", nechápal jsem. „Přece ty prášky!", řekl prudce. „Měl jsem si je vzít všechny!" „To už ale vážně přeháníš!", řekl jsem naštvaně. „Ty si pořád neuvědomuješ, že jsi mě hrozně vyděsil? Kdyby se ti něco stalo... tak..." „Tak co?", zeptal se a v jeho hlase byl slyšet sarkasmus. „Plakal bys do konce života? To asi těžko!"

Zůstal jsem zaraženě civět. „Proč jsi na mě takový?", vydechl jsem lítostivě. „Nevím, co bych dělal... ale... ano, asi bych z tebe měl trauma do konce života! Proč... Proč už toho nenecháš? Proč říkáš takové věci???" Vyčítavě jsem se na něho podíval. Byl jsem fakt naštvaný! Ten kluk by zasloužil proplesknout, aby se trochu vzpamatoval. Sklonil hlavu. „Nevím...", řekl potichu. „Nevím... ale... cítím se hrozně!" „Kvůli tomu, že jsi usnul v parku?" „To taky...", vydechl. „Chtěl bych být neviditelný, ale pořád na sebe nějak upozorňuju... A to jak s tebou mluvím... Mrzí mě to!"