Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
Konečně mi můj miláček zavolal! S tlukoucím srdcem jsem přijal videohovor, ale Taeho jsem viděl tak dvě vteřiny, když do záběru vtrhla nějaká holčička s čepicí. Věděl jsem, že to musí být Eon-Jin, ale i tak mě to překvapilo. Ještě víc mě ale překvapilo, když vykřikla, že jsem krásný! Jako fakt? Co jí o mě Tae řekl? Není na to ještě moc malá? Proč říká, že jsem krásný? Začal jsem se červenat. „Gratuluju, Jeone...", řekl jsem si v duchu. „Teď už rudneš i před malou holkou... opravdu, velká gratulace!" Usmál jsem se do telefonu. „Děkuji!", řekl jsem a snažil se neznít jako pedofil. „Ty jsi Eon-Jin, že? Ahoj. Ty jsi taky moc krásná, víš to?" „Vím!", řekla upřímně. Musel jsem se tomu zasmát. Jaké sebevědomí... to mé není ani poloviční proti tomu jejímu... „Je tam pořád tvůj bráška?" zjišťoval jsem. Ach, jak jsem toužil ho vidět. „Jsem tady!", řekl Tae a nastavil telefon tak, aby byli oba v záběru. Tak hrozně moc mi tady chybí! Utřel jsem si slzu, která mi stekla po tváři a snažil se být statečný. Nemůžu přece brečet před tím děckem! Ani před ním nechci! Je tak daleko... Láskyplně jsem pohladil jeho tvář ve svém mobilu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Chtěl bych mu říct, že ho miluju, že mi chybí, ale můžu před ní? „Miluju tě, Kookie", řekl ale Tae. „Škoda že nemůžeš být tady!" Ach... „Taky tě miluju!",vydechl jsem nejistě. Opravdu můžeme takhle mluvit, když je tam ta malá? Tak jo... Tae snad ví co dělá... Srdce mi prudce tlouklo. Jak je krásné poslouchat tahle slova „miluju tě" z jeho úst. Já se jich snad nikdy nenabažím! Tak jako se nikdy nenabažím jeho! „Proč jsi nezavolal už dřív, Tae?", zeptal jsem se, i když jsem dlouho před tím přesvědčoval sám sebe, že až mi můj miláček zavolá, nebudu mu tuhle otázku klást. Co když se naštve? Jenže jsem blbý a zeptal jsem se. „Promiň, Kookie...", řekl Tae a naštěstí to nevypadalo, že by se zlobil na svou malou stíhačku. „Nějak to dřív nevyšlo, ale příště už tě nenechám tak dlouho čekat! Slibuju!" Usmál jsem se na něj. „Dobře... Chápu...", řekl jsem pokorně. Copak bych se na něj mohl zlobit, když mi tak hrozně chybí? Věřím, že zavolal nejdřív jak mohl. Hlavně že se nevybourali!
„Co děláš, Kookie?", zjišťoval Tae. „Jak se máš?" „Chybíš mi!", řekl jsem, i když to nebyla vůbec odpověď na jeho otázku. Nebo byla? Možná byl stesk má jediná činnost... „Kookie...", zakroutil na de mnou hlavou můj miláček. „Pracuješ? Říkal jsi, že máš hodně práce do školy... Pokud se jen poflakuješ, měl jsi jet se mnou!" Znělo to trochu jako výčitka.„Měl jsem jet s tebou!", řekl jsem lítostivě. „Jenže já mám opravdu moc práce a netušil jsem, že mi budeš chybět až tak moc!" Utřel jsem si nenápadně slzu. „Motám se tu po bytě a nejsem schopný začít... je mi hrozně moc smutno!", postěžoval jsem si. „Neplač, Kookie!", řekla Eon-Jin. Celou dobu mlčela a zaujatě nás poslouchala. Teď se ale rozhodla začlenit do rozhovoru. „Já nepláču!", ohradil jsem se. „Nevěř mu!", řekl s úsměvem Tae. „Pláče!" Oba se usmáli. Byli oba tak jiní... Tae-Hyung a malá Eon-Jin... a při tom tak stejní! Jak roztomilé! Je poznat, že jsou sourozenci! Jak já mu závidím!
