Anděl a Démon

88. Kapitola

Jung-Kook

Kimbap jsem hodně dlouho nejedl a Tae mě moc potešil, že ho přinesl. Vůbec si nezasloužím, aby se o mě tak staral. Nějak mu to musím oplatit, jen ještě nevím jak. Byl jsem rád, že už se v těch prášcích nechce víc šťourat. Nepřiznal jsem mu, že jsem vyhodil ještě nějaké léky a že jsem se ani nepodíval na co jsou. Nebylo to první balení, které jsem takto vyhodil. Vím že je to nezodpovědné, ale na druhou stranu jsem neměl pocit, že bych potřeboval něco víc než sedativa. Ale kdyby to věděl Tae, asi by mě zabil... Měl jsem z toho nepříjemný pocit, ale ten jsem dokázal zahnat při prvním ochutnání kolečka Kimbapu, které jsem si, jak jinak, narval celé do pusy. Měl jsem opravdu moc velký hlad, tak byla za okamžik většina té dobroty pryč. Tae taky ochutnal. Když jsme sklidili nádobí, šel jsem na chvíli ještě do postele, protože jsem byl pořád dost unavený. Ale cítil jsem se trochu líp. Docela odpočatý jsem vstal kolem šesté hodiny. Dost mě ale rozhodilo vědomí, že pořád nevím nic nového o Ki. Nepřestal jsem se o něho bát.

„Miláčku?!", řekl jsem rozespale. „Kdy přijde Min-Ho? Potřebuju vědět, že je Min-Ki v pořádku!" „Min-Ho?", pokrčil rameny Tae. „Nevím... ale kdyby se něco dělo, zlato, určitě bychom to už věděli. Takže klid... Ki spí a zotavuje se. Neumřel, neboj!" „Víš jistě, že by nám Min-Ho zavolal, kdyby Ki umřel?", strachoval jsem se pořád. Na lidi není žádný spoleh, to moc dobře vím. Teda až na mého miláčka! „To víš že by zavolal!", ujistil mě. „On ví, že se o Min-Kiho bojíme, tak se už uklidni, jo? Kdyby se cokoli změnilo, volal by. To že nevolá znamená určitě, že je to pořád stejné." Tae se mě snažil uklidnit. Chytl mě zezadu kolem pasu a přitiskl si bradu na mé rameno. „Když budeš plašit miláčku, ničemu nepomůžeš!" „Já neplaším!", zamračil jsem se. „Jen jsi říkal, že Min-Ho přijde odpoledne a už je skoro večer." „Ale to platilo pro včerejšek, než nakonec zůstal s tetou. Nevím kdy přijde dnes, neříkal v kolik hodin se u nás staví..." „Jsem nervózní, že nemůžu do nemocnice za Ki a že nic nevím!", stěžoval jsem si. „Víš všechno co potřebuješ!", oponoval Tae. „Nevím!" Tae si ale trval na svém „Víš!", řekl klidně. „Víš, že je Ki v umělém spánku a doktoři mají v plánu ho během pár dnů probudit. Otok ustupuje, k dalšímu krvácení už nedošlo... Zatím je na jipce, když se probudí, převezou ho na normální pokoj... Co chceš vědět víc?" „Chci ho vidět!" „Ki spí..." „No a?" „Kookie...", povzdechl si. „Já vím, že tam nemůžeme...", řekl jsem smutně. „Ale stejně... štve mě že můžu jen čekat, že nemůžu nic udělat..." „Co bys chtěl dělat?" „Třeba ho držet za ruku, aby se cítil líp..." Popravdě nevím, co bych mohl dělat, ale být doma a nedělat nic jsem nechtěl. Bylo mi z toho smutno. Jenže co zmůžu? Asi Min-Kiho budu muset adoptovat jako svého bratra, pak by mě k němu pustili... :'(

Tae už nic neřekl, jen si mě otočil čelem k sobě a políbil mě na nos. „Jsi někdy vážně jako malé dítě!", usmál se. „Ale jsi rozkošný!" „Ach...", usmál jsem se. „Promluvil ten nejdospělejší z dospělých!" „Já ti ukážu jak jsem dospělý!", vyhrkl Tae. Bez varování mě povalil na sedačku a začal mě lechtat na břiše a na žebrech, a já myslel, že se zblázním. Jsem hrozně moc lechtivý. Nechtěl jsem se smát, ale i tak mi smíchy tekly slzy z očí. Pokoušel jsem sen miláčka odstrčit, ale neměl jsem dost síly, protože svíjet se pod ním vyžaduje samo o sobě dost úsilí. „Stačí!", prosil jsem, ale on se rozhodl, že mě zničí. „Ještě pořád nevíš jak jsem dospělý!", smál se a snažil se mi dostat na holou kůži, v čemž jsem mu naštěstí úspěšně bránil. Pořád to zkoušel a nepřestal by snad nikdy, kdyby někdo nezazvonil.

„To bude Min-Ho!", vyhrkl jsem. Nikdo totiž neví, že nezamykám, za což mě Tae každou chvíli peskuje. „Pusť, půjdu mu otevřít!", smál jsem se. Miláček se ale neobtěžoval mě pustit. Zvonek se ozval znovu. „No tak, miláčku!", žadonil jsem. Usmál se a konečně mě pustil. Běžel jsem potom ke dveřím a opravdu, byl to Min-Ho.