Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
Chvíli jsem ho ještě držel v pevném objetí a čekal, až se úplně uklidní. Opíral se o mě a mlčel. Chtěl bych vědět, co se mu honí hlavou... kdybych tak uměl číst myšlenky... „Kookie?!", řekl jsem potichu. „Hmmm...?!" „Chtěl... chtěl by ses mi svěřit? Říct mi něco o sobě, o svém životě? Chtěl bych něco o tobě vědět... vlastně... chtěl bych vědět všechno!" Pořád mlčel. „Chci toho moc, že?", povzdechnul jsem si. „Ale... možná by ti to trochu pomohlo?! Vážně bych chtěl o tobě něco vědět..."
„Nevím, jestli mluvení k něčemu je...", řekl Kookie a z jeho hlasu zněla hořkost. „Na terapiích mě nutí mluvit pořád dokola a dokola o věcech, na které chci zapomenout... Vrtají se v tom, rozebírají... K ničemu to není! Jenom to způsobuje bolest! Ty jejich pitomé terapie a blbé prášky... udělaly ze mě ještě větší trosku než jakou bych musel být... Proto už nechodím na ty jejich stupidní terapie! Proto o sobě už nechci mluvit... Ani s tebou!" „Přestals chodit na terapie?", zeptal jsem se udiveně. „A to můžeš?" „Je mi to fuk! Mám toho plné zuby!" Odtáhl se ode mě. „Můžu se jít osprchovat?" Jen jsem přikývl. Kookie vstal a zamířil do koupelny. Ani se na mě nepodíval.
Seděl jsem a zíral před sebe. Tak to by bylo... Takže je jasné, že se o něm asi nikdy nic nedovím... Bylo mi to líto. Jenže co s ním mám dělat? Potřeboval jsem se uklidnit. Koupelna byla zabraná, tak jsem se rozhodl, že dnes se sprchovat nebudu a rovnou jsem se převlékl do domácího. Šel jsem pak do kuchyně, že si udělám kafe. Potřeboval jsem něco na povzbuzení... Nebo radši kakao? Nebo kafe s kakaem?Udělal jsem si tedy kávu a do ní přidal kakao.Přemýšlel jsem taky, co si dáme k snídani, protože jsem měl už hlad. Bylo totiž skoro jedenáct hodin... Když jsem si sedal ke stolu, všiml jsem si, že na něm leží dva talíře přikryté dalšíma dvěma talíři. U nich ležel lístek:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Usmál jsem se. Hobi je opravdu zlatíčko! Ale jak to jako myslí, to „nezlobte"? Napil jsem se trochu mé kávovokakaové směsi a zhluboka jsem vydechl. Byl jsem unavený. Sice jsem v noci spal, i když jsem to neměl v plánu, ale vyspaný jsem vůbec nebyl. Navíc mě Jung-Kook dost psychicky vyčerpal. Neměl bych to vzdát? Neměl bych ho nechat opravdu být?
Za chvíli přišel do kuchyně, už oblečený ve svých džínách a v tričku. Smutně se na mě podíval. „Promiň...", řekl potichu. „Ty si nezasloužíš, abych s tebou takhle mluvil..." Sklonil hlavu. „Moc se omlouvám!" Ještě to s ním asi zkusím!!!Trochu smutně jsem se usmál. „Máš hlad?", mrkl jsem na něj. Podíval se na mě a taky se usmál, když viděl, že se usmívám. „Mám!", vydechl. „Dívej...", odkryl jsem oba talíře. „Hobi nám nachystal snídani, než odešel do školy..." „Ten je teda hodný!", radoval se Kookie. „Páni... kimchi! To miluju!!!"
Vidět ho jak se směje, mě naplnilo radostí. Stačí mu tak málo ke štěstí, tak proč se takhle nesměje pořád? „A dáš si kafe nebo kakao?", zeptal jsem se. „Kakao!", vyhrkl jako malé dítě a oči mu jiskřily. Vážně... Proč nemůže být pořád takový jako teď? Něco mi říkalo, že on takový opravdu je, jen schovaný někde hluboko uvnitř... Musím vytrvat a najít jeho pravé já... toto veselé a šťastné já a zničit to smutné, uplakané a nervózní!Jen ještě nevím jak na to... Ani nevím, jestli se mi to vůbec podaří...
