Anděl a Démon

83. Kapitola

Jung-Kook

Stál jsem na balkóně a čekal až Tae přijde domů. Popravdě jsem doufal, že přijde hned, ale to jsem se spletl. Zřejmě mu vůbec nevadilo, že jsem je viděl... :( Já jsem vlastně ani nějak nemohl uvěřit tomu, co jsem viděl. Tae přece nemohl líbat Min-Kiho a Min-Ki nemohl líbat Tae-Hyunga! To přece ne?! Hned jak jsem přišel domů, vzal jsem si hrst prášků, abych se alespoň trochu zklidnil. Věděl jsem už, že mi takové množství nemůže ublížit. Kdybych se chtěl opravdu zabít, musel bych si vzít minimálně celé balení. Pět by mohlo zabrat... chtěl jsem jít brzy spát a nemyslet na ty dva. Ale když se Tae pořád neukazoval, nemohl jsem v pokoji už vydržet. Potřeboval jsem vzduch, tak jsem se přemístil na balkón. Pořád jsem si představoval ty dva... Tae držel jeho tvář a Ki měl ruce kolem Taeho krku... Líbali se tak něžně... Fakt, že jsem se úplně stejně líbal s Ki i já, tomu nijak nepomáhal. Ale já už jsem dostal svůj trest, dokonce dvakrát! Ale co tím sleduje Tae? Proč zrovna Min-Ki? Má to být pomsta za něco, co už by podle něj mělo být smazané a zapomenuté??? Nebo jsem se mu už omrzel? Potřebuje zpestření nebo mě snad chce vyměnit??? Asi už zjistil, že nejsem takový jaký by chtěl abych byl... Možná mu vadilo, že se na něho zlobím za to líbací divadlo?! Hlavou se mi honily samé nepěkné myšlenky, zatímco jsem nepřítomně civěl před sebe. Řekl jsem si, že nebudu brečet. Nebudu!

Když jsem uslyšel jeho hlas, trhl jsem sebou, protože jsem se moc lekl. Přišel tak potichu a nečekaně... Byl jsem strašně moc unavený. Nechtěl jsem se na něho dívat, jinak bych hned začal brečet a pokud mi řekne, že mě opouští, nechci před ním brečet jako největší ubožák! Ale už jen ta myšlenka na to, že mi možná řekne, že je konec, že od teď bude s ním, mi vehnala slzy do očí. Sedl jsem si na sedačku a Tae se hned posadil vedle mě. „Kookie?!", řekl potichu a já jsem se na něj podíval. Vypadal jsem jako ubožák, protože i když jsem se slzám bránil ze všech sil, stejně jsem nakonec brečel. „Já ti to vysvětlím!", řekl lítostivě. „Vím, že to pochopíš..." „Nemusíš mi nic vysvětlovat...", řekl jsem potichu. „Já to chápu..." „Co chápeš?" Podíval se na mě, jako bych mu snad ubližoval a po tváři mu tekly slzy. „Chce se se mnou rozejít, ale bolí ho to...", napadlo mě a já měl co dělat, abych se nerozplakal nahlas, jako malé děcko. Usnadním mu to a pak umřu... „Chápu, že jsem tě přestal bavit...", vysoukal jsem ze sebe mezi vzlyky. Už jsem to nedokázal vydržet a opravdu jsem se rozbrečel. „Ale ne!", vyhrkl Tae. „Tak to není! Já tě miluju!" „Proto jsi líbal Min-Kiho?", vydechl jsem nechápavě. Jak bych mohl chápat něco, co vůbec nedává žádný smysl? Miluje mě? Tak proč potom líbá mého kamaráda? Proč, když ví jak taková zrada bolí? „Proč, Tae? Proč zrovna jeho???" „Vysvětlím ti to!",naléhal Tae, ale já jsem unaveně zavrtěl hlavou. „Jdu spát... nechci teď nic slyšet!" Prášky už pomalu ale jistě začaly zabírat. Byl jsem unavený psychicky i fyzicky. Neměl jsem sílu poslouchat nějaké jeho vysvětlení. Nechtěl jsem nic slyšet! Až zítra, dnes chci jen spát... Nemohl jsem přestat brečet a ty otravné slzy nechtěly přestat téct. Šel jsem si lehnout a chtěl jsem umřít. 

Ještě naposledy jsem se  na něho otočil. Vypadal tak zoufale, že se mi sevřelo srdce bolestí. Tae není kluk, který by proléval slzy jen tak, ale on opravdu plakal. Zarazil jsem se. Vážně mě miluje? Vážně má nějaké vysvětlení? Možná... možná bych mu to mohl odpustit tak jako odpustil on mě?! Třeba mě nechce opustit?! Třeba se to dá nějak smazat... ?! Vrátil jsem se pomalu k němu a přiblížil se k jeho tváři. Bolelo mě u srdce ho takto vidět. Tak moc toho chlapce miluju, že bych mu odpustil snad všechno, kdybych věděl, že ho to mrzí. Zítra si promluvíme... Dobře, budu mu věřit, že mě pořád miluje a pokusím se to nějak smazat. Přiblížil jsem rozechvěle své rty k těm jeho a zlehka se jich dotkl. Ach... jsou tak jemné a hebké! Jak bych mohl žít bez nich? Ale ty jeho sladké rty zaslouží stejný trest jaký dostaly ty mé! Takže podruhé jsem ho už nepolíbil, ale skousl jsem jeho ret tak silně, až mu vytryskla krev. Cítil jsem jak sebou trhl a bolestně mi vydechl do rtů. Byl jsem spokojený, chtěl jsem aby ho to bolelo tak jak to bolelo mě. Ještě malý polibek a už musím jít, nebo do postele ani nedojdu... Oči se mi samy zavíraly. Už jsem skoro ani nebyl smutný, vnímal jsem jen tu únavu. Naposledy jsem se mu podíval do očí. „Teď jsme vyrovnaní. Dobrou noc, miláčku!", řekl jsem unaveně a potom už jsem se opravdu vydal směr postel. Asi v polovině schodků mi ale došly síly a já jsem se musel posadit, jinak bych snad spadl. Matně jsem vnímal jeho silné ruce, které mě vyzvedly a pak už jsem si jen s povzdechem opřel hlavu o jeho rameno. Byl jsem v bezpečí... Usnul jsem opravdu tvrdě.