Anděl a Démon

112. Kapitola

Tae-Hyung

„Co se ti stalo?", zeptala se Hye-Yun  a já jsem zmateně zamrkal. Au, narazil jsem si nos... Seděl jsem na zemi a ona se ke mně skláněla. „Zatočila se mi hlava...", řekl jsem popravdě. Ještě pořád jsem byl trochu mimo. Chtěl jsem se rychle zvednout na nohy, ale byl jsem slabý. „Jíš vůbec?", strachovala se. „Vypadáš hrozně!" „Skoro nejím ani nespím!", přiznal jsem rozechvěle. Proč to tajit? „Ale nemluvme o mě, prosím!" „Chceš mluvit o něm?", kývla směrem k chlapci. Jen jsem přikývl, protože v tu chvíli se mi hlas zadrhl. Nevěřil jsem, že je to skutečné. Natáhl jsem ruku a zlehka se dotkl jeho tváře. Je tady opravdu? Nerozplyne se? Možná se mi to jen zdá? Já už jsem dávno ztratil naději a teď můj mozek nebyl schopen přijmout to co před sebou vidím. Cítil jsem jeho hebkou kůži... Nerozplynul se, byl pořád tady! Do očí mi vyhrkly slzy a srdce se mi prudce rozbušilo. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Znovu jsem jemně přejel prstem po jeho něžné tváři. Znovu a znovu, jen zlehka. Byl bledý, ale pořád tak krásný! Nevím kde byl a co se mu stalo, ale nebylo to na něm vidět, až na to, že měl obvázanou hlavu. Nejradši bych se na něj vrhl, jenže jsem se bál, že bych mu mohl ublížit. „Co je s ním?", zeptal jsem se rozechvěle. „Jak je na tom?" „Neměla bych ti říkat anamnézu pacienta", řekla potichu Hye-Yun. „ale když vidím jak jsi smutný, tak... dobře... řeknu ti jak na tom je... Záleží ti na něm, viď?" „Záleží! Musím vědět jak mu je...", vydechl jsem, aniž bych od něj odtrhl zrak. Povzdechla si. „Kde začít? Když ho sem přivezli, měl mnohočetná zranění... Pohmožděná záda, zlomená žebra a poraněnou hlavu. Podstoupil několik náročných operací hlavy a taky orgánů... měl poraněné plíce a srdce. Málem přišel o ledvinu, ale nakonec se ji podařilo zachránit. Dlouho nemohl dýchat sám, byl na plicní ventilaci, ale naštěstí už teď dýchá bez přístrojů. Jenže... neprobral se, pořád je v kómatu!" Zůstal jsem na ni civět s otevřenou pusou. „Jak... jak se mu to proboha stalo?" Byl jsem zděšený. Nechápal jsem to. To ho Angel přejel autem nebo co? Ale jak, kdy...??? „Je v kómatu?" Až po chvíli mi došlo co řekla. „On nespí?" Dívala se na mě jako by zvažovala, jestli mě nemá ihned hospitalizovat, ale já jsem zaměřil svůj pohled zpět na něho. Měl mírně pootevřené rty, takže byly vidět jeho bílé králičí zoubky... krásné bílé zoubky. Vypadal jako by jen spal. Je v kómatu??? 

„Jak dlouho?" „Už jsem to říkala!", usmála se trochu netrpělivě. „Vůbec se neprobral a není jisté, že se vůbec někdy probere! A pokud ano, hrozí, že má vážně poškozený mozek, takže nebude už jako dřív... je mi to líto!" „Co se mu stalo???" Skoro jsem to na ni zařval. To co mi řekla mě ranilo. Možná se už nikdy neprobere? Možná nebude stejný jako dřív? Do očí se mi natlačily nové slzy, ale já jsem je lhostejně nechal tak. Ruka, kterou jsem se dotýkal jeho tváře, se mi začala chvět. Bylo mi jedno, že brečím před ní... Co mu to proboha udělal? Co budu dělat, když se neprobere? Já ho nemůžu znovu ztratit! Už ne, prosím! Přesto mi ještě pořád nedocházelo, že je tady pře de mnou živý, i když zdravý rozhodně ne. Jenže já jsem myslel, že už umřel... Ještě pořád jsem tu informaci vstřebával. Jung-Kookie není mrtvý? Je vážně tady? Opravdu nespím??? Ale je v kómatu! Nevěděl jsem jestli mám mít radost a nebo být zoufalý. Byl jsem vyčerpaný a už zase taky vynervovaný. „Tae...", řekla starostlivě. „Nechceš něco na uklidnění? Mluvíš zmateně!" „Zmateně?" Nechápal jsem. Nic jsem nechápal! Šel jsem za Angelem abych zjistil, kde je Kookieho tělo a chtěl jsem ho potom zavraždit, ale namísto toho stojím u postele mého miláčka o kterém mi nikdo nedal vědět, že se našel a když se ptám jak se mu stalo, že je tak vážně zraněný, řeknou mi, že jsem zmatený??? Aha...