Anděl a Démon

10. Kapitola

Tae-Hyung

„Kdo to je, Tae?", zeptal se potichu Jung-Kook. „Kdo by mi mohl pomoct? A jak?" Podíval se na mě s nadějí. Usmíval jsem se. Fakt super nápad! „Mám spolubydlícího, který má mamku doktorku!", vysvětloval jsem. „Je skvělá!!! Už mi taky pomáhala s omluvenkou, když jsme to o víkendu s Yoon-Gim přepískli a nemohli pak v pondělí do školy..."

„Kdo je Yoon-Gi?" „Ten spolubydlící a jeden z mých nejlepších kamarádů!", usmál jsem se při vzpomínce na střapatého poděsa. „Můžu tě s ním seznámit!", navrhnul jsem. „Já nevím...", zavrtěl se a znovu sklonil zrak. Vypadal dost nervózně. Proč? Myslel jsem, že už přestal vyšilovat. „Co nevíš?" nechápal jsem. „Ty nechceš tu omluvenku?" „Chci!", vyhrkl. „Ale to se kvůli tomu musím seznamovat?"

„Proč ne?" Přišlo mi to jako bezva nápad seznámit ho s Gi a taky s Hobim a Jiminem. „Když Yoon-Gi řekne mámě, že to chce pro svého kamaráda, bude to v pohodě!", pousmál jsem se. „A... a to nemůže říct i tak?" „Yoon-Gi nelže své mámě!"

„Aha..." Jung-Kook dál pohledem skenoval své černé tenisky a nervózně si hrál se svými prsty. Zdálo se mi, že se chvěje. Nechápal jsem co se s ním zase děje. Však o co jde? Jen by poznal nové lidi a jak znám kluky, získal i nové kamarády. „Já...", začal trochu koktat. „Mys... myslím, že to ne... není dobrý nápad!" Smutně se mi podíval do očí. „Myslím, že... že semnou nebude chtít kamarádit!" „Ale no tak!", jemně jsem ho plácl po rameni. „Neříkej takové hlouposti, jo? Jsou to fajn kluci!" „Kluci???" „No jo no..." Uvědomil jsem si, že jsem použil množné číslo. „Mám ještě dva spolubydlící", upřesnil jsem. „A taky jsou to mí moc dobří kamarádi! Jmenují se Jimin a Ho-Seok. Seznámil bych tě i s těma dvěma!" Kookie vypadal vyděšeně. „Další dva?", zamrkal překvapeně. Tvářil se, jako bych mu řekl, že mám za kamarády ufony, co žerou kluky jako je on. „Jsou to bezva kámoši!", chlácholil jsem ho. „Opravdu!" Ale nezdálo se mi, že by tomu nějak věřil. Vůbec jsem nechápal proč je tak vyděšený. Asi bych se smál, kdyby to nebylo tak moc divné!

„Proč mě chceš seznamovat se svými přáteli?", zeptal se Kookie a hlas se mu při tom chvěl. Alespoň, že přestal koktat. Upřeně se mi díval do očí. „Prostě...", usmál jsem se, ale taky jsem trochu znervózněl. „Chtěl bych se s tebou vídat, víš? Chtěl bych být tvůj kamarád! Ty tři mám moc rád, a proto bych chtěl, abys je poznal, aby byli i tví kamarádi, chápeš?"

Najednou jsem si připadal tak nejistý. Uvědomil jsem si, že mu tady možná vnucuju něco, o co vůbec nemá zájem. Že třeba nemá žádnou potřebu se kamarádit ani se mnou ani s mými spolubydlícími. Proč si vlastně myslím, že by o to stál??? Protože působí tak opuštěně? Tak zranitelně? To nejsou důvody, aby mě považoval za přítele!

Nejistě jsem sklopil zrak, ale pak jsem se na něj znovu podíval. „Chceš být můj kamarád, Kookie?", zeptal jsem se s nadějí. Chvíli se na mě díval a nevěděl co říct. V očích se mu zaleskly slzy. V tu chvíli jsem měl chuť ho obejmout, ale ani jsem se nehnul, jen jsem čekal, co mi odpoví. To ho má nabídka přátelství tolik dojala? Znamená to, že chce, nebo, mě pošle do háje?

„Chci!", řekl potichu a jedna slza mu stekla po tváři. „Chci být tvůj kamarád, Tae!"

Popotáhnul a najednou se na mě bez varování vrhnul a zabořil si nos do mé bundy na hrudníku. Prudce jsem vydechl a ztuhnul překvapením. Takovou reakci jsem fakt nečekal. Tiskl se ke mně tak pevně, že jsem se zapomněl nadechnout. Po chvilce jsem ale konečně znovu nasál vzduch do plic a také ho uvěznil ve svém objetí. Pak jsem ho pohladil po vlasech. Chvíli jsme tak zůstali a já jsem si uvědomil, jak krásně voní.

Sice nepoužil žádnou voňavku, ale byla to taková jeho osobní, prostě jeho vůně. Něco jako Hobi... Ne že by mi Jung-Kookova vůně připomínala přímo Ho-Seoka, že by voněli stejně, to ne! Ale oba měli svou tělesnou vůni i bez parfému nebo nějaké kolínské. Nevím co to je, že by feromony? Každopádně můj nos je dost citlivý a Jung-Kook mi voněl přímo kouzelně! Ach jo... Znovu jsem ho pohladil.

„To je...", zašeptal Kookie. „To je to nejkrásnější, co mi kdo řekl! Fakt!" „Ale no tak...", skoro jsem se červenal. „Nepřeháněj!" „Nepřeháním!", dušoval se Kookie. „Vážně! Já... Nemám nikoho, kdo by mi něco takového mohl říkat... Já...", zakroutil hlavou. „Nebudu tě teď zatěžovat nějakýma blbostma, jo? Třeba jindy, jestli tě to bude zajímat..." Přikývnul jsem na souhlas. Počkám, až bude mít náladu se mi svěřit.

Je tolik věcí, na které se chci zeptat! Ten kluk mě vážně zajímá! Držel jsem ho a užíval si jeho blízkost. Moc se mi líbilo ho mít přituleného v náruči. Ale ještě pořád jsem jaksi nemohl uvěřit, že jsem se s ním znovu setkal. A vážně je tak sladký a tak křehký!

Ach... kdybych tak ještě mohl vidět Angela... Sakra! Nechtěl jsem na něj zase myslet... Ne teď!!! Na chvíli jsem na něj sice zapomněl, ale pořád tam byl... A to že se objevil Kookie mi dávalo naději, že ani Angel nemusí být ztracený na vždy. Třeba se vrátí. Avšak vzpomínka na tajemného chlapce mě donutila se odtáhnout od Jung-Kooka. „Je dost kosa!", usmál jsem se nervózně. Snažil jsem se znovu zaplašit myšlenku na Angela a nakonec to docela šlo. „Pojď se mnou k nám a domluvíme to s tou omluvenkou, jo?"

Přikývl. Když už jsme byli na nohách, sjel jsem ho pohledem. Černé otrhané rifle a černá mikina s kapucí. Nic víc? Trochu málo na takové počasí, ale asi mu není zima... Pokrčil jsem nad tím rameny. Všiml jsem si, že se chvěje. „To je zase tak nervózní?", pomyslel jsem si udiveně. Chvíli je v pohodě a pak je zase na prášky... Vůbec jsem nechápal, co se v něm odehrává. „Tak pojďme!", řekl potichu Kookie. „Je... je mi hrozná zi... zima!" Protočil jsem oči. To se ani neumí obléct? Vážně je jako malé dítě! A já myslel, že je horkokrevný... Neváhal jsem, svlékl si bundu a oblékl mu ji. Chtěl protestovat, ale já jsem mu dal prst na rty, aby mlčel a chytnul jsem ho rázně za ruku.

„Pojď, nebo zmrznu!", mrknul jsem na něho a už ho táhnul pryč z parku. „Díky!", usmál se. Byl tak roztomilý! Měl jsem chuť ho znovu zatáhnout do svého medvědího objetí a, nebo někam do křoví... Ach jo, co to zase semnou je? Teskním po jednom chlapci a současně snad toužím po druhém??? Fakt TOUŽÍM? Raději jsem se na něho už nedíval a snažil se své pocity víc nerozebírat...