Anděl a Démon

8. Kapitola

Tae-Hyung

Seděli jsme u baru jako já posledně a čekali. Napětím jsem skoro nedýchal. Hobi se mě snažil zatáhnout do rozhovoru, ale po chvíli to vzdal a začal se bavit s Gi a Jiminem, kteří seděli po jeho pravé ruce. Napil jsem se coly a nervózně polkl. „Kde je?" Podíval jsem se na hodinky. Má už hodinu zpoždění, proti minule. Minule. Málem jsem se rozklepal při té vzpomínce a zalila mě vlna horka. Minule Angel seděl tam co Ho-Seok. Jak se na mě díval... Ta jeho vůně... Co všechno se mnou dělal... Cola mi málem zaskočila. „Kde jsi?", pomyslel jsem si. Chtěl jsem to zařvat nahlas, aby mě slyšel a konečně přišel! Aby se na mě zase tak díval, aby zase dělal. Nevím, jestli bych to chtěl takhle zažít znovu, ale kdyby to byla jediná možnost jak být s ním... Sakra, jo, asi bych ho zase nechal ať si se mnou dělá, co chce.

V klubu bylo opět plno. Hrála tichá hudba, lidé se bavili, ale bylo na nich vidět, že jsou netrpěliví. Zřejmě většina z nich přišla kvůli Angelovi. Jenomže uplynula další hodina a nic. Myslel jsem, že nervozitou prasknu. Kde je??? Na pódium přišel stejný kluk jako minule, asi nějaký ohlašovač a já se zatetelil radostí. Ta mě ale brzy přešla. „Ehmmm", odkašlal si. „Je mi to moc líto, ale Angel nevystoupí! Zase nedorazil... Bohužel..." Pokrčil bezmocně rameny a odcházel z pódia. Mezi lidmi to zašumělo. Takové zklamání.

„Cože?", vykulil jsem oči. „Jak nedorazil???" ZASE? Tázavě jsem pohlédl na barmana. Byl to kupodivu taky ten stejný jako minule. Všechno bylo stejné, jen to nejdůležitější ne, NEBYL TU ANGEL!!! „Už týden se tu neukázal!", pokýval barman hlavou a podíval se mi do očí. Měl jsem pocit, že VÍ... Zrudl jsem jako rajče. NEMŮŽE to vědět, nebo ano? Ale neměl jsem možnost o tom víc přemýšlet, protože se mi srdce sevřelo úzkostí. Týden se neukázal? Jak to? Co když se mu něco stalo? Proto nezavolal? Souvisí to nějak semnou? Vzpomněl jsem si, jak byl v sobotu ráno divný. Jako oproti tomu jak se choval předtím... Co když už nikdy nepřijde? Kde ho budu hledat??? „Ale", nechápal jsem. „To může jen tak nepřijít?"

„Může!", potvrdil barman. „Neměl tady žádnou smlouvu, nikdo ho tady neplatil... Pokud vím, tak přišel za našim šéfem, a požádal jej o možnost vystupovat. Šéfovi se to nezdálo, ale když viděl co, ten kluk umí, hned souhlasil! Viděl jsem jak na Angela hledí s otevřenou pusou a já jsem taky čuměl, to vám povím! Je to třída, to teda jo... Tak mladý a tak talentovaný! No a tak mu šéf dovolil tady vystoupit, kdy bude chtít, protože tušil, že přitáhne lidi... Angel za vystoupení nic nechtěl, jen nějakou místnost, kde by se mohl v klidu připravit a potom si odpočinout, kde by ho nikdo nerušil..." Mrknul na mě, ale já  tomu nevěnoval pozornost.

„Že tady vystupuje a že je fakt dost dobrý, se brzy rozneslo a od té chvíle tady bylo vždy narváno!", pokračoval barman. Hobi se zamračil. „Tak proč jsem o něm neslyšel?", podivil se. „To fakt nevím", ušklíbl se barman. Pak pokračoval ve vyprávění. „Trvalo to ale jen dva týdny... Pak už se neukázal, vlastně až do teď a netušíme, jestli se ještě někdy ukáže..."

Hleděl jsem jako spadlý z višně. Vůbec jsem to nechápal. Nebyl jsem už schopen slova. „A to tu chodil každý den?", zeptal se Ho-Seok. „Jo, každý den! Přišel večer a odcházel ráno. Minulý pátek tu ale byl naposledy..." „A znáte jeho jméno?", zeptal se zase Hobi. Muž zavrtěl hlavou. „Ani šéf to neví. Prostě se představil jako Angel a když nepodepisovali žádnou smlouvu... no tak šéf ani nevyzvídal. Ani nechtěl průkaz... Cítil prachy, nechtěl kluka vyplašit... znáte to... Takže prostě víme jen to, že je Angel..." „A telefonní číslo na něj taky nemáte?" Hobi by mohl pracovat jako policajt. „Bohužel ne..."