Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
Měl jsem pocit, že brzy omdlím. Ach... už je vážně po všem? Bylo to tak... Nevím jak to popsat, nevím, co cítím! Chvíli jsem měl pocit, že mě uškrtí... Ale ten orgasmus, už dlouho jsem nezažil něco takového! A pak do mě vnikl podruhé... Pořád to dost bolelo, ale bylo to neuvěřitelné! Nevím, jak tohle rozchodím... Zůstal jsem ležet bez hnutí. Ať už mě pustí, ať už mě zbaví těch pout. Skoro jsem necítil ruce, jak jsem je měl pořád spoutané za hlavou. Ale on mě nechal tak... Už to byla chvíle, co ze mě vystoupil a co mi poděkoval, přesto jsem byl stále spoutaný. Odešel... Už zase? Zase si někam šel a nechal mě tady takhle? To snad ne! Snažil jsem se sám uvolnit, ale nešlo to.
Nevím, jak dlouhá uběhla chvíle, když se Angel vrátil. „Nepovažuj to za trest...", řekl potichu do mého ucha. „Bude to bolet, ale není to trest!" Cože? Začal jsem trochu panikařit... Co mi zase chce udělat? Proč? „Ne...", vydechl jsem. „prosím..." „Nehýbej se!", poručil mi Angel. „Pusť mě!", řekl jsem nešťastně, ale on se znovu sklonil k mému uchu. Ucítil jsem žár, přiblížil totiž ke mně něco horkého. „Co to...", už jsem nedopověděl. Něco žhavého mi totiž přitiskl k hlavě u zadní strany mého levého ucha... „Auuuu!", zaúpěl jsem, protože to byla opravdu neskutečná bolest! Myslel jsem, že opravdu omdlím! A on tu žhavou věc pořád tiskl k mé hlavě a já jsem po chvíli opravdu ztratil vědomí...
Probral jsem se a ucítil jsem pulzující bolest za svým levým uchem. Opatrně jsem si tam sáhl, ale ucukl jsem. „Au..." Měl jsem to místo zalepené náplastí, ale i tak to pekelně bolelo! Až potom jsem si uvědomil, že už nejsem spoutaný a že jsem dokonce oblečený. Pomalu jsem se posadil, ale zatočila se mi hlava. Kde je Angel??? Zdálo se, že jsem v místnosti sám... Kde je sakra Angel? Co mi to udělal? Asi ho za to zabiju! Tak kde je? Pomalu jsem se zvedl na nohy a vydal se směrem k místnosti, kde jsem tušil koupelnu. Šel jsem pomalu, protože mě bolelo nejen to místo za uchem... Nebyl tam! Angel prostě jen tak odešel! Znovu jsem se vrátil do šatny. Kam mohl jít? Opravdu odešel a nechal mě tady? Ani se se mnou nerozloučil? Opravdu ho už nemůžu vidět? Chtěl jsem ještě vidět jeho tvář, dotknout se ho alespoň letmo... políbit ho! A taky ho nakopnout do citlivého místa za tu bolest co mi způsobil! Hajzl jeden! Byl ale opravdu pryč! Když jsem si vzal mobil, abych se podíval kolik je hodin, všiml jsem si, že je na něm položený nějaký lístek. Přečetl jsem si vzkaz na něm a zůstal jsem zírat...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nějak jsem nechápal, co to má znamenat... Jak jako patřím jemu? Jak jako žádný sex s někým jiným? Zbláznil se? Co si ten kluk vůbec myslí? Už za ním nikdy nepřijdu, nejsem nějaký magor, abych si nechal dělat všechny ty věci... Dvakrát a dost! Cože mi to nechal na památku? Bezděky jsem si znovu sáhl za levé ucho a sykl jsem bolestí. Hajzl jeden, co si to dovoluje? Co mi to vlastně udělal? Nějakou svoji značku? Za to ho zkopu do rozkroku, až ho příště uvidím! Jestli ho ještě někdy uvidím... O nějakém, sexu si může jenom nechat zdát, ledaže by byl na mém místě a já mu dělal všechno to, co on dělal mě! Ach... kdybych ho dostal do ruk, viděl by, co dokáže naštvaný Tae-Hyung! Už bych se nenechal zblbnout, už NE!!! Zbabělec... Užil si a utekl... Ne že bych si nakonec neužil i já... Bylo to... Ne, jsem naštvaný, nebudu se rozplývat nad sexem s ním, i když... ach... hajzl jeden! Podíval jsem se na mobil kolik je vlastně hodin... Hmmm, půl dvanácté v noci, skvělé... Oblékl jsem si svou bundu, zkontroloval, že mám všechny své věci a zkusil jsem otevřít dveře. Naštěstí nebylo zamčeno. Nenápadně jsem tedy vyklouzl z pokoje, prodral se lidmi v klubu a konečně se dostal ven na ulici. Musím si zavolat taxi, takhle celý bolavý pěšky rozhodně nepůjdu! Taky jsem byl dost unavený...
Naštěstí už kluci spali, když jsem přišel domů. Jimin tam kupodivu byl taky... Snažil jsem se nedělat hluk, abych spícího chlapce neprobudil. První jsem šel do sprchy... Ach, teplá voda mi udělala dobře... Nevím ale jak usnu, ta rána za uchem pořád bolí jako čert. Proč mi to Angel udělal? Jakým právem si na mě dělá své značky? Já nikomu nepatřím a už vůbec ne jemu! A budu si spát, s kým budu chtít a on si může vyhrožovat, jak se mu zlíbí! Kdo si myslí, že je? Sakra... Neměl jsem tam za ním vůbec chodit! Teď mě bolí zadek i to ucho... A on si myslí, že mi může poroučet a dělat si ze mě nějakou svou věc... Já nejsem věc! Nejsem ničí hračka!
Kdybych tak alespoň našel prášek od bolesti, ale ty má nejspíš Hobi u sebe... Hrabal jsem v kuchyni a žádné jsem opravdu nenašel. Sakra, nemůžu budit Ho-Seoka takhle pozdě v noci... Já žádný prášek ale nemám a pochybuju, že Jiminie by měl lékárničku. Všichni spoléháme na Hobiho... Nakonec jsem si vzal z lednice trochu ledu a přitiskl jsem si to na bolavou hlavu. Našel jsem taky flašku s vodkou a pořádně jsem si lokl. Vím, tvrdil jsem, že už to pít nebudu, ale přece se nehodlám opít... jeden lok, nic víc! Nakonec jsem se schoulil do postele. To teda byl večer... To teda byl týden! Proč se muselo stát tolik věcí? Sakra... Angel mi natrhl zadek a zase se mi začíná stýskat po Jung-Kookovi... Kdyby jen věděl, kdyby tušil... Ne, pokud budu ještě s Kookiem někdy mluvit, tak mu o Angelovi neřeknu ani slovo! To se nesmí nikdy dozvědět! Budu ale ještě někdy s Kookiem mluvit? To teda fakt netuším... Proč na něho zase myslím? Nechci myslet na nic! Pokusil jsem se vypnout a nakonec se mi přece jen podařilo usnout.
Když jsem se probudil, bylo asi kolem dvanácti hodin. Za uchem mi bolest už tolik moc nepulzovala a celkem jsem se cítil mnohem lépe. Ale ještě to nebylo ono... Včerejší večer hned tak z hlavy nepustím. Ještě že je sobota, nehnu se z domu ani na krok! Vlastně vůbec nevylezu z postele! Jimin v pokoji nebyl, asi už vstal. Kdo ví, jestli je vůbec doma... Někdo zaklepal. „Dále...", řekl jsem. Nebyl jsem si ale jistý, že někoho chci vidět. „Už jsi vzhůru?" Netuším, jestli to byla otázka nebo konstatování. Než jsem ale stihl něco říct, Hobi si už sedl ke mně na postel. „Asi jsem...", pokrčil jsem rameny. „Tohle asi budeš potřebovat, že?", usmál se Hobi a podal mi sklenici se šumivým Aspirinem. „Jak to víš?", zaradoval jsem se a sklenici jsem si vděčně vzal. Hobi je fakt zlatíčko! „Nebyl jsi o půl dvanácté v noci doma, tak jsem si říkal, že asi někde paříš...", vysvětlil. „Hmmm... byl jsem ve Wings!", přiznal jsem. „Byl tam Angel?", podivil se Hobi. „Byl...", přikývl jsem a vypil jsem celou skleničku. „A viděl jsi..." „Nechci o tom mluvit!", zvednul jsem ruku a zarazil ho tak. „Jo, jsem debil a zase jsem s ním spal... Už to víckrát neudělám! A ano, pořád jsem zamilovaný do Kookieho!" „Aha?!", podivil se Hobi. „Takže o tom nechceš mluvit... Vážně jsi s ním zase spal? Jako fakt?" „Jako fakt...", přikývl jsem otráveně. „Ale prosím, neptej se..." „Dobře...", souhlasil trochu neochotně.
„A o Jung-Kookovi mluvit chceš?" „Nevím..." „Neozval se ti?" „Ne, neozval!", zavrtěl jsem smutně hlavou. Vzal jsem mobil do ruky. „Máš Jung-Kookovo číslo?", zeptal jsem se s nadějí. „Já jsem ho totiž smazal...", dodal jsem a Hobi chápavě přikývl. „Mám...", pousmál se. Nevím kdy mu ho Kookie dal, ale to je jedno, teď se to hodí... Znovu jsem si ho uložil. „Zkusíš mu volat?", zeptal se. „Možná...", pokrčil jsem nejistě rameny. Přešel jsem do volání, ale stejně jsem čekal, že bude Kookie nedostupný...
Po chvíli ticha jsem ale uslyšel zvonění. Rozbušilo se mi srdce a já jsem hovor položil dřív, než ho stihnul někdo zvednout. „Zvoní!", řekl jsem a udiveně jsem se podíval na Hobiho. „Telefony většinou zvoní, Tae...", nechápal Ho-Seok. „Hmmm...", ignoroval jsem tu poznámku. „Kookie uvidí zmeškaný hovor... zavolá mi zpět?", podíval jsem se na chlapce jako by mohl znát odpověď. „Nevím...", řekl trochu smutně Ho-Seok. „Mám mu zkusit zavolat já?", zeptal se. „Já nevím...", pokrčil jsem rameny bezradně. Po včerejšku jsem neměl zrovna teď sílu řešit Jung-Kooka. Neozval se a nechce, abych mu volal! Navíc jsem spal s Angelem... Jak bych s Kookiem mohl mluvit a dělat, jako by se nic nestalo? Jsem sice herec, ale... na tohle si fakt netroufám! Sakra! Ale co... On mi stejně nezavolá... „Nevolej mu!", řekl jsem rozhodně. „To ON by měl zavolat..." Ano, ať zavolá Jung-Kook, ale toho se asi nedočkám... Sakra, proč mi nezavolá? Proč???
