Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
Asi dva týdny na to propustili Min-Kiho domů z nemocnice, ale musel ještě zůstat doma a odpočívat. Každý den jsme za ním chodili a trávili u něj hodně času. Pozoroval jsem Taeho a Ki jak se k sobě chovají a zdálo se, že je Ki docela v pohodě. Alespoň na sobě nedával znát nějaké napětí. Doufal jsem, že to není jen přetvářka a že se netrápí tajně. Věděl jsem, že by toho byl schopný. Poprosil jsem proto Min-Ho, aby na bratrance dohlédl a ten, slíbil, že Min-Kiho pohlídá. Naštěstí se na nic neptal, protože si nejspíš myslel, že to chci kvůli tomu úrazu a přišlo mu to samozřejmé. Nechtěl jsem mu nic říkat o Tae-Hyungovi a tak jsem byl opravdu rád.
„Ki...?!", řekl jsem jednou, když jsem byl u něj v pokoji. Byl jsem pohodlně rozvalený na jeho posteli a Min-Ki si lehl vedle mě. Obvaz už mu konečně sundali. „Ano?", usmál se. Zvedl se na jednom lokti, aby na mě viděl. „Copak, Kookie?", zajímal se . „Co ten JR?", prohodil jsem se jako by nic. „Proč za tebou nechodí domů? Myslím, že tě má rád..." „Myslíš Jong-Hyun?", zeptal se Min-Ki trochu nervózně. „Vlastně ani nevím... Je opravdu fajn tak jako Min-Hyun..." řekl, pořád ještě s úsměvem. „Tak proč?", nechápal jsem.
„My jsme... teda... BYLI jsme jako tři mušketýři, než jsem se..." Nesměle se na mě podíval. „Než jsem se vyspal s Tae... Ale už nejsme!" „Co se stalo?", nechápal jsem. „Proč se to změnilo?" „No... To je složité...", povzdechl si. „Nejdřív jsem na ně neměl náladu, když mě Tae odkopl, chtěl jsem být sám. A později... Všiml jsem si, že se Hyuniemu líbím, že by asi chtěl být víc než jen kamarád. Jenže, myslím si, že by chtěl být kamarád s výhodami, prostě... že by si to chtěl jen zpestřit. Tak jak Tae chtěl jen sex, tak že on by chtěl být kamarád plus sex. Nevím, vážně nikomu nedokážu věřit a nechtěl bych přijít o jeho přátelství... Je to možná divné, ale raději se mu proto vyhýbám..." „Opravdu si myslíš, že by to tak muselo být?", podivil jsem se. Na mě JR působil jako milý kluk a tvrdil nám, že Min-Kiho miluje... Mám mu to říct? Mám se mezi ně opravdu plést tak jak chtěl Tae? On to sám taky nakonec neudělal... „Já nevím...", pokrčil rameny. „Nechci to riskovat... Navíc, nejde to, ani kdybych mu věřil..." „Pořád miluješ Taeho?", zeptal jsem se s obavami. „Hmmm..." Sklonil hlavu. „Nepláčeš po nocích, že ne?", strachoval jsem se. „Ne..." Maličko se pousmál a podíval se mi do očí. „Když vás vidím spolu, tak vím, že je všechno tak jak má být! Myslím, že... že už ani nežárlím, jen... ještě to nepřešlo, ale to zvládnu, určitě." „Vážně si myslíš, že k sobě s Tae patříme?", zeptal jsem se dojatě. „Určitě! Patříte k sobě, to by poznal i slepý! Ta vaše láska... to jak se milujete... to je tak moc kouzelné a sladké! Třeba mě to taky někdy potká..." Zasnil se. „To víš že jo!", pohladil jsem ho něžně po tváři. „Zlatíčko jako ty určitě pozná velkou lásku!" „Myslíš, že jsem zlatíčko?", usmál se a roztomile se začervenal. „To si piš!", přikývl jsem. „A vím, že tě JR miluje, řekl nám to!" „On... on vám řekl, že mě miluje? Kdy?", zarazil se Ki a já jsem se zarazil taky. Prokecl jsem se a nevím, jestli se to neobrátí proti Jong-Hyunovi, což by mě mrzelo. Vypadal opravdu jako fajn kluk. Chodil do nemocnice za Ki každý den a vždycky jsme spolu chvíli mluvili. Docela jsem si ho oblíbil. Nervózně jsem se posadil a Ki se musel dívat trochu nahoru, ale pozici nezměnil. Netušil jsem co se mu honí hlavou, ale nezdálo se, že by byl nadšený.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
