Anděl a Démon

99. Kapitola - Vánoce v Daegu (1. část)

Tae-Hyung

Stál jsem mlčky u naší postele a díval se na obraz. Byl jsem naprosto okouzlený, že nás Kookie vnímá takhle smyslně. Nelíbáme se tam, nejsme ani nazí a přesto... z obrazu na mě dýchala touha, vášeň, ale taky něha a láska. Tak smyslné a romantické! Nemohl jsem se vynadívat. „Vážně se ti líbí?" Kookie vydechl otázku potichu do mého ucha a já sebou cukl, když se zčistajasna objevil za mnou. „Líbí!", přikývl jsem a zlehka se na něho natiskl, zatím co Kookie přehodil své ruce zezadu kolem mého krku. „Muselo ti to dát hodně práce!", konstatoval jsem. „Kdy jsi to stihl?" „Dělal jsem to průběžně mezi zadáními do školy...", usmál se u mého ucha a přitulil svou tvář k mému krku. „Nějakou dobu jsem už věděl co chci malovat, tak jsem začal už dřív..." „Je opravdu nádherný!", řekl jsem vážně a otočil se k miláčkovi čelem. „Děkuju moc! Vážně se ti to povedlo!" Přitiskl jsem své rty na jeho v něžném polibku a on pootevřel ústa a stejně něžně můj polibek opětoval. „Jsem moc rád, že se ti líbí... vážně..." Unaveně se usmál, když jsme od sebe odtrhli naše ústa. „Nevím proč by se mi neměl líbit?!", podivil jsem se. Už zase se tak podceňuje! Ach jo... „Maluješ opravdu moc krásně!" Kookie se znovu unaveně usmál, ale nic mi na to už neřekl. „Miláčku, pojď už spát!", řekl jsem vážně, když jsem si všiml, jak je malátný. 

Podíval jsem se na mobil na nočním stolku a trochu jsem se lekl. Byly dvě hodiny v noci. „Šup, ať už jsi v posteli!", vyhrkl jsem. „Sprcha a zuby počkají do rána!" „Tak dobře...", přikývl a poslušně se uvelebil na svém místě. Zůstal nahý jak jsem si ho před tím svlékl. Vůbec se nedíval po pyžamu a já jsem v duchu zajásal. Taky jsem se rychle svlékl a lehl si z druhé strany. Přitáhl jsem si ho k sobě do náruče. Bylo to tak vzrušující cítit jeho dokonalé tělo těsně vedle mého. Kookieho hebká kůže mě hřála a já měl chuť si ho vzít, když jsem rukou přejel přes jeho ladné křivky. Tak útlý a přitom tak sexy! Položil jsem ruku na jeho rozkošný zadeček a víc si ho k sobě přitáhl. Kookie zavrněl, přehodil si levou nohu přes mé nohy a já jsem nějak automaticky přejel rukou po jeho štíhlém stehně. On mě zase na oplátku pohladil po hrudníku. „Máme něco málo přes tři hodiny čas, miláčku...", zašeptal jsem mu do ouška. „tak si odpočiň. Dobrou noc!" Kookie si zabořil nos do mého krku a hřál mě svým dechem. „Dobrou noc...", zašeptal a během okamžiku usnul přitisklý k mému krku, aniž bych ho stihl znovu políbit. Chvíli jsem ještě hladil jeho dokonalé stehno a taky zadeček, ale pak jsem ho políbil do vlasů a za chvíli jsem usnul taky.

Ráno jsme vstávali kolem půl šesté. Bylo vidět, že je miláček pořád unavený a začal taky být hodně nervózní z nadcházející cesty. Teda spíš myslím z cíle naší cesty. Snažil jsem se ho všemožně uklidnit, ale přesto, že se tvářil, že je v pořádku, viděl jsem jak moc je nesvůj. Nevěděl jsem co mám dělat. Objímal jsem ho, hladil, líbal a všemožně se snažil odvést jeho myšlenky od toho co bude, ale fungovalo to jen chvíli. Když se přestal smát, když jsem se jakože nedíval... tvářil se nervózně a taky docela smutně. Snažil se to skrýt, ale věděl jsem, že se chvěje. Z velké části to asi bylo únavou, cítil jsem ale, že se opravdu bojí. Byl jsem si však naprosto jistý, že nemá důvod ke strachu. Až tam dorazíme, bude líp...

„Vzal sis prášek?", staral jsem se, když po desáté kontroloval, že má opravdu zabalené všechno co potřebuje. „Vzal...", přikývl nervózně. „A taky si celé balení beru s sebou." Zvedl se ze země a já ho hned přitáhl do své náruče. „Vím že se bojíš, ale bude to dobré, miláčku! Věř mi, prosím!", zašeptal jsem mu do ouška. „Nebral bych tě tam, kdybych nevěděl jistě, že tě budou milovat!" „Do... dobře." Kookie se zhluboka nadechl a zase vydechl. „Já ti věřím!" Něžně jsem ho políbil na rty a on se usmál. „Měli bychom už jít!", řekl rozechvěle. Taky jsem se usmál a vzal ho za ruku. Za chvíli jsme už mířili na metro. „Doufám, že Ki včera dobře dojel...", řekl pořád ještě trochu nervózně. „Zapomněl jsem mu říct aby mě prozvonil až bude v Busanu. Asi mu zavolám." „Ve vlaku mu potom zavoláš, ale teď určitě ještě spí.", řekl jsem konejšivě a stiskl mu ruku. „Přijel tam až pozdě v noci..." „Máš pravdu", přikývl a mou ruku sevřel pevněji ve své dlani. „Zavolám mu až později." Vím, že se o Min-Kiho bojí, ale právě teď se nejspíš snaží odvést své myšlenky od Daegu. Už abychom byli tam a on viděl, že neměl sebemenší důvod mít obavy. Vím, že to bude skvělé, protože jsem mluvil s mámou. Těší se na Kookieho. Řekl jsem jí totiž, jak moc jsem s ním šťastný a jak úžasný je to človíček. Máma se nemůže dočkat a já vím, že nebude zklamaná! :)