Anděl a Démon

57. Kapitola

Jung-Kook

Když se namísto jeho krásného hlasu ozvalo, že volaný účastník není dostupný, polil mě studený pot. Co to znamená? Proč si vypnul mobil? To se mnou vážně nechce mluvit? Nebo... Stalo se mu něco??? Nevěděl jsem co si mám myslet, ale sevřelo se mi srdce steskem a taky strachy. I když jsem se snažil uklidnit, že ani jedna z možností není ta pravá, že se mu třeba jen vybil mobil, nějaký hlásek ve mně mi našeptával, že důvod, proč mi nezavolal a proč má vyplý mobil, je zlý... Už se na tebe vykašlal! Má tě plné zuby! Ne, on mě miluje! Já Taemu věřím! Lžeš sám sobě! Nemiluje tě a nikdy tě milovat nebude! Jen tě využil! Miluje mě! My se milujeme! Já mu věřím! Měl tě jen na sex! Teď už spí s někým jiným! „Drž hubu!", vykřikl jsem na nikoho. Vlastně na sebe, protože to má hlava mi podsouvala tyhle myšlenky. „Drž hubu!", vykřikl jsem znovu a nešťastně se svezl na zem vedle sedačky. Nemohl jsem zastavit slzy. Není to pravda! Vím, že mě Tae miluje! Nemiluje!

Prudce jsem vyskočil ze země. Musím si vzít prášek! Jenže... co když vážně přestávají působit? Už mě dávno tak neuklidňují, jak by měly, ale alespoň se neděje... Nevím co vlastně se děje... Nevím co znamená, že si nic nepamatuju. Ale měl bych zajít za mým doktorem a požádat o nové léky... Jenže on se na mě jistě zlobí za ty terapie! Taky za to, že mu neberu telefon. Co mám dělat? Jestli nebude prášek zabírat, stane se jistě zase, že se vrátí nějaký výpadek... Ne, to už se nesmí stát! Sáhl jsem si za ucho a ucítil malou jizvičku, stroupek už byl pryč. Už to ani nebolelo. Bylo mi dost špatně z představy, že Taemu něco tajím, ale vážně bych se zabil, kdyby mě kvůli tomu opustil. Jenže... co když už mě opravdu opustil? Co když o mě vážně už nestojí? Co když dopadnu tak jako Min-Ki? Jeho taky někdo využil jen na sex... Jenže já bych to měl mnohem horší, protože Min-Kimu ten kluk netvrdil, že ho miluje, zatímco Tae-Hyung mě ano! Chvějící se rukou jsem si vzal dva prášky a zapil je jen tak vodou. Nemůžu pracovat, nemůžu nic... Svezl jsem se znovu na zem, tentokrát vedle kuchyňské linky. Nemohl jsem přestat plakat. Připadal jsem si tak opuštěný jako nikdy v životě...

Tae-Hyung

Já tu Eon-Jin asi vážně zabiju! Už ráno mi vzala tajně mobil a někam ho zašantročila! Ještě ke všemu jsem ho zapomněl dát do nabíječky a tak se mi vypnul, proto jsem ho nemohl ani prozvonit. Jenže já jsem potřeboval zavolat Kookiemu! Chtěl jsem ho slyšet a věděl jsem, že je smutný. On čeká na můj telefonát! Jenomže já si nepamatuju jeho číslo, protože jsem až moc spoléhal na kontakty ve svém mobilu. A teď jsem totálně v háji! Čas letěl a s mámou jsme prohledali celý dům i okolí, ale mobil nikde. Z nedostatku nápadů jsem prohledal i psí boudu. Nic! Pomalu ale jistě jsem začínal panikařit. Eon-Jin jen brečela a nebyla schopná říct, kde všude s tím telefonem byla. Prý si hrála hry... Ale kde? Neví... Byl jsem naštvaný a skoro se mi chtělo brečet zoufalstvím. Nechtěl jsem si ani představit, co si můj miláček asi myslí a jak se cítí. Slíbil jsem, že ho už nenechám čekat a je už skoro večer a my jsme spolu ještě nemluvili! Opravdu jsem začínal litovat toho, že jsem do Daegu jel.

Bylo už dost pozdě večer. Vážně jsem uvažoval o tom, že si zjistím noční spoj a vrátím se zpátky do Seoulu, i bez telefonu. Svíralo se mi zoufalstvím srdce, když jsem si uvědomil, že Kookie stále čeká až mu zavolám. Ach,Kookie... Musel jsem pořád myslet na to, jak moc je určitě nešťastný... Dokázal jsem si to představit až moc živě! Šel jsem do altánku na zahradě a chvíli jsem tam jen tak seděl a pozoroval můry, které létaly kolem malé lampičky. Nevěděl jsem co mám dělat. Pak jsem se podíval do rohu a srdce mi poskočilo radostí.Ležel tam, můj ztracený mobil se povaloval jen tak v koutu altánku! Ale jak je to možné? Tady jsme nehledali? Nebyl jsem si jistý, ale neměl jsem často nějak víc rozebírat!