Anděl a Démon

40. Kapitola

Tae-Hyung

Byl jsem na svém oblíbeném místě, ale připadal jsem si hrozně osaměle. Bylo mi smutno. Chtěl jsem být sice sám, ale myslím, že to opravdu nebyl dobrý nápad sem chodit... Byl to spíš dost hloupý nápad! Věděl jsem moc dobře, že to tak bude a přesto jsem tady šel... Proč? Musím být asi dost hloupý! Měl jsem zůstat doma, bylo by to asi lepší, jenomže já jsem moc chtěl tady ještě jednou jít. Chtěl jsem to tady ještě jednou vidět, ale myslím, že už je to dnes opravdu naposledy... Už to nebude víc moje místo! Ach jo... 

Cítil jsem se fakt dost mizerně. Seděl jsem tam na zemi jako hromádka neštěstí a hlavou se mi honily ponuré myšlenky. Jak jsem mohl zase tak podlehnout Angelovi? Proč jsem s ním vlastně spal? Abych zapomněl na Jung-Kooka? Jasně, chtěl jsem se odreagovat s klukem, který mě fascinoval a ano, chtěl jsem zapomenout! To se mi ale stejně nepodařilo! Pořád jsem do Kookieho zamilovaný! Jsem do něho moc zamilovaný!

Jenže k čemu to je? K čemu je být do někoho zamilovaný, když je z toho jenom zlomené srdce? K ničemu! Láska je jenom trápení! Byl jsem zamilovaný do Irene, ale ona chtěla jenom sex, já jsem ji nezajímal... Byl jsem zamilovaný do Angela, ale pro něho jsem jenom hračka! Jsem zamilovaný do Jung-Kooka, ale on... Vykašlal se na mě! Pořád to ale nějak nechápu. Muselo to takhle dopadnout? Proč se na mě Kookie vlastně vykašlal? Proč mě už nechce vidět? Měl bych na něho přestat myslet. Nechci na něho už myslet! Jenomže mi Jung-Kook moc chybí! Jak mám na něho zapomenout? Co mám sakra dělat? Nevím... Rozhodl jsem se ale, že mu rozhodně nebudu znovu volat! Jasně mi přece řekl, že už mu volat nemám. Sice jsem mu nakonec volal, ale Kookie stejně nezavolal zpět přesto, že musel vidět zmeškaný hovor, takže... Je opravdu konec... Konec! A s tímhle místem taky! V duchu jsem se loučil s celým parkem. Jak bych sem mohl chodit a nemyslet při tom na Jung-Kooka? Bylo mi opravdu moc smutno. Ale tady bych se trápil mnohem víc!

Už jsem se chtěl zvednout k odchodu, když se najednou rozezněla známá melodie. Srdce mi vynechalo úder a já jsem zalapal po dechu. Fakt jsem to nečekal! Někdo totiž volal na můj mobil a ten někdo nebyl nikdo jiný než Jung-Kook! Byla to totiž melodie z písně 2U od Biebera. Jenom instrumental, protože Biebera jsem opravdu slyšet nepotřeboval, ale ta písnička... Byla to ta první, kterou jsem slyšel zpívat Kookieho tenkrát u nás ve sprše. Kookie zněl jako anděl, tak krásně a proto jsem si melodii té písně uložil jako vyzvánění a přiřadil ji k jeho jménu a teď jsem ji slyšel hrát. Opravdu mi volá Kookie??? Je to opravdu on? Srdce mi začalo prudce bít. Nevěděl jsem, jestli můžu být šťastný, že volá. Co mi asi chce říct?

Proč mi volá??? Mám to zvednout? Podíval jsem se na mobil a ujistil jsem se, že jméno volajícího je opravdu Jung-Kookie. Opravdu mi volal ON! Ruce se mi chvěly a nebyl jsem schopný ten hovor přijmout. Myslel jsem, že to Kookie brzy položí, ale on to nepoložil. Mobil pořád hrál tu melodii! Zhluboka jsem se nadechl a než jsem si uvědomil, co vlastně dělám, hovor jsem přijal. „Jung-Kookie?!", vydechl jsem místo pozdravu. Ticho. „Sakra", pomyslel jsem si. „Proč se neozve?" Znovu jsem se podíval na display a bylo tam opravdu napsané Jung-Kookie, ale proč sakra nic neříká? Co to je zase za hru? „Haló!", řekl jsem rozechvěle. „Kookie, jsi tam?" Nic... Už jsem to chtěl naštvaně položit v domnění, že jde jenom o omyl a že Jung-Kook ani nemá tušení, že mi volá... mobil v kapse, který si dělá, co chce, jako třeba vytáčí čísla nebo se hlásí na internet... ale pak jsem se zaposlouchal a uslyšel něco, co mi sevřelo srdce. Kookie tam byl a plakal. Nevím, jestli mi chtěl volat, ale byl u telefonu a já jsem slyšel zřetelně, že opravdu pláče. 

„Jung-Kookie!", zavolal jsem do mobilu zoufale. „Kookie, haló, slyšíš mě?" Ten chlapec mě děsí! Co se sním zase děje? Proč pláče? Proč se neozývá? Že by mě neslyšel? Znovu jsem zakřičel do telefonu jeho jméno. „Tae?!", uslyšel jsem konečně tichý hlas. Zněl zlomeně a mě přejel mráz po těle. Kookie má zase krizi! Už zase má depresi! „Kookie!", zopakoval jsem. „Co se děje, jsi v pořádku?" Hloupá otázka, věděl jsem, že není, ale nějak jsem nevěděl co říct.