Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
Bylo dost brzy, když mě miláček začal budit. Nemohl se totiž dočkat až půjdeme do nemocnice. Potřeboval se ujistit a na vlastní oči vidět, že je Min-Ki opravdu v pořádku. Já bych ještě spal, ale on mě násilím tahal z postele. Jen nerad jsem vylezl ven. Bylo mi divně a byl jsem nedospaný. Kookie se ale na mě zlobil, tak jsem se rozhodl, že ho budu poslouchat. Nechtěl jsem ho ještě víc naštvat. „Jsi darebák!", zamračil se na mě, zatím co přede mně stavěl hrnek s kávou. Už jsem oblečený seděl v obývací části. „Musíš být takové prase?" Podíval se na mě a nepřestával se mračit. Vypadal opravdu rozkošně, když se na mě zlobil, ale taky z něho šel docela strach, což by mě za jiných okolností docela pobavilo. Teď jsem si ale připadal docela maličký. „Smrděl jsi v posteli celou noc! A co jsi mi to vlastně říkal? Vůbec jsem ti nerozuměl! Opravdu jsi mě naštval, že mě budíš, když jsi slíbil, že mě budit nebudeš..." Díval se mi do očí a já jsem mu pohled provinile opětoval. Cože jsem to říkal? Matně jsem si vybavoval, že jsem po miláčkovi něco chtěl. Ale co? Polilo mě horko, když jsem si uvědomil, že jsem chtěl aby mi Kookie udělal striptýz. Ještě že mi opravdu nerozuměl. Ale pak jsem se pobaveně usmál, když jsem si vzpomněl na své šílené představy... Miláček s křidélky a v tangách... :D Kookie do mě najednou šťouchl, takže jsem se málem pobryndal kávou. Raději jsem proto přestal snít a znovu jsem nahodil provinilý výraz. „Jdu vařit oběd...", řekl miláček. „a ty mi pomůžeš, jasné?" „To je všechno co po mně budeš chtít?", zeptal jsem se s nadějí, ale on jen zavrtěl hlavou. „To teda ne!" Usmál se. „Já si ještě něco vymyslím. Teď si dopij to kafe a přijď za mnou!" „Dobře...", přikývl jsem horlivě.
Udělal jsem to tak jak chtěl. Pomohl jsem mu uvařit oběd, který se skládal z kuřecího vývaru a čínkských nudlí a taky ze zbytku rizota, ke kterému Kookie přidělal křupavou zeleninku. Pojedli jsme a ve tři jsme konečně vyrazili z domu. Už jsem se cítil mnohem líp. Zdálo se, že se miláček začal víc soustředit na setkání s Min-Kim než na moje noční zlobení. Za půl hodiny jsme už stáli před nemocnicí. Jak jinak než před „Gangnam style", protože je od A5Blocku nejblíž. Podle informací od Min-Ho měl Ki ležet na traumatologii, což bylo v Seoul National University Hospital Healthcare System Gangnam Center ve čtvrtém patře. Sestra na recepci nás nasměrovala k jeho pokoji. Min-Ho nám řekl, že teta zaplatila nadstandart, takže byl chlapec na pokoji sám. „Můžu jít za ním bez tebe?", zeptal se mě Kookie a já jsem přikývl. „Ale...", řekl jsem. „Myslíš, že bych si s ním mohl taky znovu promluvit?" „Myslím, že ano...", pokrčil rameny Kookie. „Chci aby jste dořešili tu vaši minulost... aby jste spolu mohli normálně vycházet, takže když on bude chtít, tak ano... běž za ním taky sám... jen... můžu tam jít první?" Neměl jsem nic proti tomu. Chtěl jsem sice s Ki mluvit, ale současně jsem byl dost nervózní a vlastně jsem ani nevěděl, co bych mu měl říct. Když jsme našli pokoj číslo 426, všimli jsme si, že u dveří sedí nějaký kluk. Opíral si tvář o ruce a tvářil se smutně.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
