Anděl a Démon

19. Kapitola

Jung-Kook

Ležel jsem schoulený, snažil se dýchat, ale nemohl jsem zadržet pláč. Byl jsem hrozně vyděšený z toho, co se právě stalo. Proč jen jsem musel říkat své obavy nahlas? Proč se situace musela tak vyhrotit? Nechtěl jsem Tae-Hyunga ztratit, ale zároveň jsem se hrozně bál, že ho zklamu! Že se na mě stejně nakonec vykašle, až zjistí jaký doopravdy jsem... To bych nepřežil! Tentokrát bych se ale postaral o to, aby to opravdu vyšlo!

Tae klečel u mě a vypadal vyděšeně. Pořád dokola se ptal co mi je, ale já jsem mu nemohl odpovědět. Ještě chvíli... „No tak, prášečku, zaber!", myslel jsem si zoufale. Dnes to trvá nějak dlouho?! Celý jsem se chvěl a brečel jak malé děcko. Takový trapas! Proč se pořád musím ztrapňovat před klukem, kterého miluju? A navíc... Dnes už se z toho nevyvleču... Musím mu něco o sobě říct... Až zjistí, jak hrozný jsem, stejně nakonec uteče! Bolelo mě z toho u srdce. Zbývala ale ještě jen nepatrná naděje, že on takový není, že mě jen tak neopustí... Konečně začal prášek působit a já se začal pomaličku uklidňovat. Cítil jsem, jak se uvolňují mé svaly, srdce zklidňovalo svůj tlukot a můj dech se taky zpomalil.

Vzlyknul jsem a utřel si slzy. Nejistě jsem se na Taeho podíval. Jak se tváří? Co si o mně myslí? Pohrdá mnou? Pořád u mě klečel. Jeho výraz byl unavený, plný obav a neklidu. Opravdu se o mě bojí? Nepohrdá mnou? Výraz opovržení znám moc dobře, ale ten Tae ve tváři rozhodně neměl! „Už je to dobré...", zašeptal jsem a on se sklonil k mé tváři jako by mě neslyšel. „Nic mi není...", řekl jsem ještě dost rozechvěle. „Nemusíš se bát..."

Zprudka vydechl a posadil se vedle mě. „Proč, Kookie? Proč mi to děláš?", řekl vyčítavě. V jeho hlase jsem zaslechl bolest. Ne, Tae... Já tě nechci trápit! „Proč mě musíš pokaždé tak vyděsit a vystresovat?" Trochu ztuhle jsem se posadil vedle něj. Ach jo... Má právo vědět, že nejsem normální, že nejsem v pořádku... Jak mu to ale mám říct? Nervózně jsem se na něj podíval, ale Tae se nepřítomně díval před sebe. Třeba bych se z toho nakonec mohl ještě nějak vykroutit, třeba to doopravdy slyšet nechce?! Najednou se otočil a podíval se mi do očí. „Tak mluv!", řekl přísně. Na sucho jsem polkl. „Máš ještě trochu toho čaje?", zeptal jsem se potichu. Nechtěl jsem mou zpověď oddalovat, ale měl jsem tak sucho v krku a v puse, že by se mi fakt špatně něco říkalo. Přikývl, nalil mi čaj a vyčkávavě se na mě díval. Ne, vážně se tomu nevyhnu! Opatrně jsem se napil, abych se zase nepobryndal. Samé trapasy! 

Pak jsem pomalu vydechl a sklonil hlavu. Snažil jsem se přijít na to, jakými slovy mám začít. On to ale nejspíš pochopil tak, že prostě nechci mluvit. Prudce mě chytl za bradu a zvedl mi hlavu, až jsem se lekl.„Mluv!", řekl výhružně a skoro tvrdě se mi podíval do očí. „Už konečně vysyp, jaký máš problém, nebo přísahám... že...", najednou nevěděl jak svou výhružku dokončit. „...nebo toho budeš litovat!", řekl nakonec.

„Já...", začal jsem vyplašeně a oči se mi samy zalily slzami. Takhle ne! Takhle to nepůjde, když se na mě tak škaredě dívá... „Pusť mě, prosím...", vydechl jsem a on mě pustil. „Nikdy mi to neřekneš!", povzdechl si rezignovaně. „Vážně se asi nemůžu považovat za tvého kamaráda..." Pomalu se začal zvedat a já jsem myslel, že se mi zastaví srdce. „Já ti to řeknu!", vyhrkl jsem a on se zarazil. Zůstal sedět a znovu se na mě vyčkávavě podíval. Já jsem ale odvrátil pohled a začal si nervózně hrát s lemem mé mikiny. „Mám takový... psychický problém..." Utřel jsem si oči snad posté tento den. „Víc mi k tomu neřekneš?" „Řeknu! Já...", lezlo to ze mě jak z chlupaté deky. Má právo to vědět! Rozhodl jsem se, ale že mu neřeknu úplně všechno! O tom, co mě děsilo mnohem víc, než moje deprese, mu prostě říct nemůžu! Nemůžu o tom mluvit! Ne... ještě ne! Pomalu jsem se nadechl a snažil se zůstat v klidu.