Anděl a Démon

145. Kapitola - Líbánky (1. část)

Jung-Kook

Nemohl jsem přestat poskakovat radostí. Přestal jsem až si mě Tae znovu přitáhl do náruče a už mě nepustil. „Takže jsi dost překvapený, Jung-Kookie?", zašeptal smyslně do mého ucha a já jsem se uculil jako malá školačka. „Jsem!", vydechl jsem pořád ještě v úžasu. „To se ti fakt povedlo, miláčku! Ale... proč jsme museli jet do Busanu?" „No..." Tae se zvláštně usmál na Hong-Giho a ten se zase uculil na něho. „Chtěl jsem tě trochu zmást!", přiznal nakonec. „Zmást?", podivil jsem se. „Měl jsem naši cestu naplánovanou už dávno, ale pořád jsem přemýšlel jak se tam dopravit...", vysvětloval miláček. „Vím, že bychom mohli letět rovnou ze Seoulu, ale to mi přišlo jako velká nuda. No a když jsem jednou po telefonu mluvil s Gi, řekl jsem mu co mám v plánu a spolu jsme to dotáhli k dokonalosti..." „Takže...", podíval jsem se udiveně na Hong-Giho. „ta včerejší noc u tebe byla taky v plánu? Tae nic nepoplantal?" „Bylo to domluvené!", přiznal Gi s malým úsměvem. „Nezlobíš se?" „Já... nevím... asi ne..." Byl jsem zmatený jako krtek v metru. „Proč?" „Proč co?", usmíval se Tae. „Proč to všechno? Teda... mi nevadí, že jsme byli u Hong-Giho doma, ale... Proč?" „Aby to překvapení bylo ještě lepší!", pokrčil rameny s úsměvem můj proradný miláček. „Chtěl jsem aby sis myslel, že tady v Busanu je konečná. Gi mi nabídl, že nás zaveze sem a taky že nás ubytuje na jednu noc abychom to měli blízko k přístavu a abychom nemuseli jít do hotelu ani do domku po babičce... Chtěl jsem tě trochu pozlobit, přiznávám, ale taky jsem chtěl aby tvá radost byla o to větší, víš?" Podíval se na mě tak nevinně, že bych se nedokázal zlobit ani kdyby se mi právě přiznal, že spolu s Gi naplánovali mou vraždu.

„Ach...", vydechl jsem dojatě a vroucně jsem políbil jeho sladké rty. „Ty jsi ta největší a nejmilovanější potvůrka na světě, Kim Tae-Hyungie! Děkuju moc!" „Rádo se stalo, Kim Jeon Jung-Kookie!", usmál se a znovu mě políbil. Potom jsem se však jemně vyprostil z jeho náruče a otočil se na Hong-Giho, který stál mlčky vedle. „S tebou si to ještě vyřídím!", pohrozil jsem mu zamračeně. „Hmmm...", sklonil pokorně hlavu, ale to už jsem se radostně vrhl kolem jeho krku. „Děkuju, Gi! Fakt jsi zlatíčko, děkuju za všechno! Včera to bylo opravdu moc super!" „Vážně?", vydechl mírně zmatený Gi, ale i tak mě sevřel ve svém objetí. „No... nemáš zač! Jen jsem chtěl pomoct... to je v pohodě............................................ Kookie?!" Uvědomil jsem si, že na něm pořád visím a že bych ho už asi měl pustit. „Vážně moc dík!", řekl jsem ještě jednou a pak jsem ho konečně pustil. Jen se usmál a miláček se usmíval taky. Pomalu jsme se vydali k lodi.

„Vážně to bylo včera moc fajn!", přitakal Tae cestou. „Vlastně ti chci taky ještě jednou poděkovat, Gi. Bez tebe by to nebylo tak perfektní! A víš co? Měl by sis tu kapelu založit!" „Cože? Jakou kapelu?", nechápal jsem, zatím co se Gi trochu rozpačitě usmíval. „Rockovou kapelu...", vysvětloval miláček. „Ty chceš zakládat kapelu?", usmál jsem se na Hong-Giho. „Ještě nevím...", pokrčil rameny. „Už jsem kapelu měl, na vysoké, ale teď... když jsme se So-Hyun zasnoubení, asi to nepůjde..." „Gi, máš velký talent!", řekl jsem vážně. „Byla by škoda si to nechat pro sebe... Fakt, slyšel jsem jen jednu tvou písničku a nestačil jsem žasnout!" „Vážně? Tak děkuju!", usmál se zářivě Hong-Gi. „Jak to děláš s tím hlasem?", zeptal se zvědavě Tae. „Co dělám s hlasem?", podivil se Gi. „To jak jednu chvíli zpíváš jakoby nachraple a hned po chviličce zníš tak čistě... Jak to děláš?" „Já nevím...", pokrčil rameny trochu v rozpacích. „Nijak... to samo..." „Takže to nemáš pod kontrolou?", nechápal Tae. „No... mám, ale... prostě si představím jak chci aby to znělo a pak to tak udělám... Prostě... to samo." „Aha?! Ale nějakou průpravu mít musíš, že jo?!", zjišťoval miláček. „Taky jsem se věnoval zpěvu, víš?", dodal důležitě. „Vážně?", usmál se Gi. „No, ano... průpravu mám. Takže ty taky zpíváš? Mohl ses včera předvést..."