Anděl a Démon

135. Kapitola

Tae-Hyung

Strávil jsem u miláčka celý den. Povídali jsme si, mazlili se a taky jsme se pořád líbali. Nemohl jsem se ho nabažit a nejraději bych si ho už odvedl s sebou domů. Bylo mi líto, že to nejde, ale snažil jsem se působit co nejvíc vyrovnaně, jen abych ho nerozrušil. Ani Kookie se nechtěl loučit. „Neplač, miláčku!", řekl jsem smutně, když jsem viděl jak mu po tváři tečou slzy. „Já nepláču!", vydechl a slzy si rychle utřel rukávem. „Zase za tebou přijdu!", slíbil jsem a pohladil ho po tváři. „Neboj, uteče to rychle a potom už budeme jenom spolu! Budeš mě mít plné zuby, tím jsem si jistý." Usmál jsem se, aby poznal, že si dělám legraci. „To spíš ty mě...", dodal až moc vážně. „Tak to nehrozí!", řekl jsem taky vážně a když nehodlal změnit výraz, začal jsem ho lechtat. Kookie vypískl a snažil se bránit, ale nebylo mu to nic platné. Skončili jsme na zemi a já jsem dál šmejdil dlaněmi po jeho hebké kůži. Tak moc jsem toužil se s ním pomilovat, ale hrozilo, že kdykoli může někdo vejít do pokoje a tak jsem to nechtěl riskovat. Ale toužil jsem se ho dotýkat a lechtání mi to umožňovalo. Navíc se miláček krásně smál, což byl také krásný zvuk. „Jeho slastné vzdechy uslyším až bude doma.", utěšoval jsem se v duchu. „Musím to vydržet, musím!" „Vzdávám se... vzdá... vzávám se!", smál se Kookie a já toho hned nechal. Zůstali jsme potom bez hnutí ležet a jeden druhému se dívali do očí. „Miluju tě!", zašeptal. „Já tebe víc!", usmál jsem se. „Tak to teda ne!" vyhrkl a najednou začal lechtat on mě. Překvapeně jsem vypískl, ale potom jsem se už snažil nedat na sobě znát, že jsem taky moc lechtivý a tak to Kookie nakonec vzdal. O fous, málem jsem si cvrnkl do kalhot! :) Přitulil jsem si ho k sobě. Byl udýchaný a naštvaný, že na mě jeho lechtání nepůsobilo tak jako to mé na něho. Začal jsem ho pusínkovat na rty i na tvář a on se znovu usmál. Potom jsem se ale zvednul a pomohl na nohy i jemu. „Už budu muset jít...", řekl jsem potichu a přitáhl si ho do objetí. „Zítra přijdu zas, ano?" „Hmmm..." Kookie jen přikývl a pokusil se o úsměv. „Zkusím něco namalovat...", špitl a já jsem horlivě souhlasil. „abych se nějak zabavil..." Znovu jsem ho políbil a objal. „To bude super!" „Snad...", povzdechl si. „Dlouho jsem nic nemaloval. Sice kreslím, ale ruku mám takovou ztuhlou... nejde mi to tak jako dřív..." „To se spraví!", zadoufal jsem. „Uvolní se ti ruka a znovu se do toho dostaneš. Příští rok už budeš zase studovat, bude to fajn!" „Snad...", pousmál se. Potom jsem se šel obléct. Ne že by se mi chtělo, ale byl už večer a další noc jsme povolenou neměli. Kookie mě smutně sledoval.

Už jsem byl na odchodu a naposledy jsem ho políbil. „Ještě něco pro tebe mám!", vzpomněl jsem si najednou a začal jsem hledat v cestovní tašce. Z Daegu jsem totiž spěchal rovnou do nemocnice za ním. „Našel jsem v babičtině domě tvůj mobil, miláčku!", usmál jsem se a hned jsem mu strčil telefon do dlaně. „Můžeš se odreagovat se svýma oblíbenýma písničkama, ale nestihl jsem ho nabít..." „Vážně jsi mi přivezl mobil?", zaradoval se. „Tak to ti budu moct zavolat!" Radostně mi skočil kolem krku, ale pak se zarazil. „Nemám tady nabíječku... a ani sluchátka..." „Sluchátka jsem nenašel...", řekl jsem. „ani nabíječku. Ale nechám ti tu svou a taky ti tu můžu nechat svoje sluchátka, jestli chceš." „Vážně?" „Jasně že jo!", mrkl jsem a pohladil jeho tvář. Miluju dotýkat se jeho hebké kůže a miluju jeho krásnou tvář! Vděčně se usmál a políbil mě na rty. „Děkuji!" „Chci abys mi zavolal a chci aby sis mohl pouštět muziku, bude ti pak mnohem líp!", usmál jsem se taky. Našel jsem pak zmiňované věci a dal mu je. „Raději si to hned schovej!", doporučil jsem. „Nevím, jestli máš povolené to tady mít, tak ať ti to neseberou... Ale Kookie.. žádné hlouposti, slibuješ?" „Jaké hlouposti myslíš?", podivil se. „Neboj... těším se domů za tebou, nijak si to nepokazím, slibuju!" „Tak to jsem rád!", usmál jsem se. „Věřím ti, miláčku! Věřím, že už nebudeš zlobit..." „Já nikdy nezlobím!", řekl s hraným rozhořčením. „Když myslíš...", ušklíbl jsem se. Začal jsem ho znovu vášnivě líbat, ale potom už sestra přinesla večeři a já jsem musel jít. Ještě jsem mu dal do skříně oblečení, které jsem přivezl sebou.