Anděl a Démon

86. Kapitola

Jung-Kook

„Chci aby byl v pořádku!", řekl potichu Tae. Podíval jsem se na miláčka a viděl jsem ty nevytrysklé slzy. Potěšilo mě, že si dělá o Min-Kiho starosti. „Tak jdeme!" Vzal jsem Taeho za ruku a chtěl se spolu s ním zvednout ze sedačky. „Kam jdeme?", nechápal miláček. Já nechápu jak může být tak natrvrdlý?! „Přece za Min-Kim do nemocnice!" Utřel jsem si další slzy. Strašně jsem se bál. „Nepustí nás za ním!", řekl Tae a znovu si mě přitahoval k sobě. „Min-Ki je zatím na jipce a spí. Pustí za ním jen nejbližší rodinu, což je jeho máma. Přijela za ním nejspíš dnes ráno, podle toho co říkal Min-Ho. Ani jeho k němu nepustili! Tak seď a nikam se nežeň. Min-Ho přijde k nám a pak ti řekne všechno co ví!" „Já tady nedokážu jen tak sedět!", protestoval jsem. Moc jsem potřeboval vidět, že je Min-Ki živý. Potřeboval jsem jít za ním. „Jak víš, že nás k němu nepustí?", zeptal jsem se smutně. Znovu mi po tváři tekly slzy. „Už jsem ti to říkal! Protože je na jipce...", pokýval hlavou. „Kookie, dokonce i Min-Ho byl jen na chodbě a to je Min-Kiho bratranec! My nejsme rodina, ať už ho považuješ za bratra nebo ne..."

„Ach..." Bezmocně jsem klesl zpátky do jeho náruče a Tae mě hned obmotal svýma rukama. Přitulil jsem se k němu jak nejvíc jsem mohl. „Já se o něho moc bojím!", zašeptal jsem. Miláček mě konejšivě hladil po vlasech a sám se ke mně něžně tulil. Nechtěl jsem už myslet na to, že Min-Ki je Ren a že spolu s mým miláčkem prožili asi dost vášnivý sex. Žárlil jsem hrozně moc, ale mou žárlivost do poslední kapičky potlačil strach o kamaráda. Nechápal jsem, jak se to mohlo stát, že spadl ze schodů. Proč vlastně kamsi odcházel? Pak mi to došlo. Jasně... Min-Ki věděl, že Tae je kluk kterého miluje a určitě nás musel vidět, jak se spolu líbáme. Nejspíš se na nás nechtěl dívat, tak šel raději pryč... Byl opilý a spadl. A opil se taky kvůli nám! Do háje, proč se mi nesvěřil, když jsem s ním mluvil v jeho pokoji? To už přece věděl, kdo vlastně je ten můj miláček... Tak proč mlčel? Chtěl se jen tak v tichosti trápit? Chtěl abych na to nepřišel? Nevím co bych dělal, jak bych mu pomohl, ale nebyl by na to sám! Neměl mlčet! „Kdy přijde Min-Ho?", zeptal jsem se a Tae jen pokrčil rameny. „Domlouvali jsme se spolu na odpoledne, ale ne na přesný čas." „Zavolej mu!" „Dobře..." Tae se vyprostil z mého sevření a vytáhl mobil. Po chvíli co to na druhé straně zvonilo, to Min-Ho vzal.

„Ahoj...", řekl miláček. „Je něco nového?" Neslyšel jsem co mu Min-Ho odpovídá, ale Tae se maličko usmál. „Přijdeš?", zeptal se po chvíli. „Dobře... Takže až zítra. Cože?" Maličko se pousmál. „Už to ví... ano... Jasně. To jsem rád! A opravdu?" Sledoval jsem ho pozorně a trochu se mi ulevilo, když jsem viděl jeho výraz. „Dobře... tak ahoj a díky. Drž se!" Tae položil mobil na stůl a přitáhl si mě zpět k sobě. „Min-Ki pořád spí, ale zdá se, že se žádné komplikace nechystají. Doktoři tvrdí, že je stabilizovaný a otok už mírně ustoupil. Dostává na to kapačku... Je u něho jeho máma a Min-Ho je s nima, takže dnes nepřijde. Ale tak do týdne by chtěli doktoři zkusit Min-Kiho probudit z umělého spánku. Potom by ho převezli na normální pokoj a my bychom ho mohli navštívit." S úlevou jsem vydechl. „Takže už určitě neumře?" „No... ještě neuplynula ta kritická doba, ale já myslím, že bude dobrý. Doktoři si to taky myslí!", usmál se na mě a pohladil mě po vlasech. „Chtěl bych ho vidět!", řekl jsem sklesle. „Já taky.", vydechl. Podíval jsem se mu do očí. „Vážně s ním nechceš spát?", zeptal jsem se podezíravě. „Jaké to s ním vlastně bylo? Líbilo se ti to s ním hodně?" „Proč se mě na to ptáš?", zakroutil se Tae nervózně. „Nežárli, vážně je to minulost. Ano, líbilo, když to chceš tak vědět! Moc se mi to s ním líbilo! Ale...", naklonil se ke mně a zlehka mě políbil na krk. Chtěl jsem ho odstrčit, ale v momentu, kdy se dotkl rty mé kůže jsem ztuhl. Když mě Tae líbá na krk, mám pocit jako bych byl v transu! „S tebou se mi to líbí víc, protože tě moc miluju!", dodal a znovu mě políbil. „Opravdu?"