Anděl a Démon

98. Kapitola - Štědrý den v Seoulu (2. část)

Jung-Kook

„Vá...vážně?", vydechl jsem nevěřícně. Vím, že mě Tae miluje, tomu už opravdu věřím, ale že mě vnímá až tak... Nenapadlo by mě, že jsem pro něho až tak úžasný. Proč? Nechápu to, ale rozhodl jsem se, že si nebudu kazit Vánoce. Nechci přemýšlet nad vlastní ubohostí, chci si to s miláčkem užít! „Vážně!", přikývl Tae a hladově se přisál na mé rty. Nemusel prosit o vstup, ústa jsem pootevřel už nějak automaticky a vyšel mu jazykem vstříc. Chvíli jsme se dost vášnivě líbali a naše jazyky sváděly malou bitvu. Myslím, že jsem se o dost zlepšil od našeho prvního polibku a už jsem pochopil tu hru s jazyky. Moc mě to baví! Je to tak vzrušující mít jeho jazýček ve své ústní dutině a Tae ji zkoumá jako by to byla dobrodružná výprava a ne polibek, a můj jazyk je rukojmí, které musí zajmout. :)

„Dám ti dárek!", vyhrkl jsem, sotva propustil mé rty na svobodu. „Takže máš dárek!?", řekl s úsměvem a já si skousl spodní ret. „Dáš mi sám sebe?", mrkl na mě Tae a já se začervenal. „Sebe ti dávám každou sekundu!", vydechl jsem. „Pořád se ti dávám, Tae! Ne... tohle je normální dárek, uvidíš." „Tak dobře...", usmál se miláček. „Taky ti dám svůj dárek, ale... nechceš se nejdřív trochu pomazlit? Chtěl bych se tě dotýkat!" „Hmmm?!" „Nechci sex!", řekl rychle. „Ani žádné hry! Chtěl bych tě jen hladit a líbat... nahého. Smím?" Tae se chce mazlit a ptá se na svolení? Docela mě to překvapilo. „Proč se mě ptáš?", zeptal jsem se udiveně. „Nevím jestli na to máš náladu... po tom ránu...", vysvětlil Tae. „No... na sex náladu moc nemám...", připustil jsem. „ale mazlení by nemuselo vadit." „Tak fajn!", řekl Tae a ze široka se na mě zazubil. „Kecal jsem! Chtěl bych si zahrát jednu hru!" „Ja.. jakou?", vydechl jsem překvapeně. Hlavně ne na Daddyho! „Pojď!" Tae mě chytl za ruku a dovedl mě až ke stromečku. „Chtěl bych si tě rozbalit jako dárek!", usmál se miláček a já jsem se začervenal. „Jako že si mě tady svlékneš?" „Lehni si pod stromeček a já si tě rozbalím, jo?" „Tae... nechceš se mazlit jen tak?", zeptal jsem se trochu nervózně. Nevím proč, ale představa, že ze mě dělá dárek, mě uváděla do rozpaků.

„Prosím!", naléhal Tae. „Pojď to zkusit." „Co chceš zkoušet?", nechápal jsem, ale to už mě Tae opatrně pokládal na zem. Ucítil jsem tvrdou zem pod mýma lopatkama a taky pod mým zadkem. Snažil jsem se trochu pohodlněji uvelebit a miláček trpělivě čekal. Se zaujetím jsem se podíval nahoru do změti větviček a jehličí. Tak takhle by se cítily dárky, kdyby mohly něco cítit? Zajímavý pohled... Stromek zespodu vypadá úplně jinak než z vrchu. Ale já nejsem dárek, nejsem nějaká věc! Ale jsi! To teda nejsem! Já jsem člověk! Jsi karikatura člověka! Jsi jen hračka! „Nejsem!", vykřikl jsem nahlas, až se Tae lekl. „Co nejsi?" „Nejsem tvoje hračka!", vykřikl jsem znovu zoufale a podíval se mu do očí. „Nejsem tvoje věc!" Vyskočil jsem ze země a utekl nahoru do postele. Po malé chvíli, co jsem měl zabořenou tvář v polštáři, za mnou Tae přišel. „Nemyslel jsem to tak!", řekl vážně a pohladil mě po rameni, zatím co já jsem vzlykal a máčel polštář svýma slzama. Jsem takový ubožák! Myslel jsem si, že už je to lepší, ale... Není snad? Jsem s ním šťastný, co mi chybí? Miluju ho a věřím mu. Tae zase miluje mě! Tak v čem je problém? 

 „Nepovažuju tě za žádnou věc ani mou hračku! Ty jsi...", zarazil se a zlehka mě políbil vzadu na krk a taky na spánek. „Ty jsi moje láska, můj anděl! Já tě moc miluju a taky si tě moc vážím! Já jsem to tak nemyslel, opravdu!" „Já vím...", vydechl jsem a snažil se uklidnit. Já to přece vím! Moje srdce to ví, moje hlava to taky většinou ví, tak proč??? „Promiň...", řekl jsem potichu a pomalu se posadil. Tae si mě ale rychle přitiskl do náruče. „To nic!", řekl konejšivě. „Jsi jen přetažený..." „Hmmm...", přikývl jsem. „Jsem hrozně moc unavený!" Utřel jsem si slzy. Naštěstí už jsem neměl potřebu dál plakat, uklidnil jsem se. „Tak to mazlení necháme na jindy!", řekl s úsměvem a políbil mě na čelo. „A dárek ti dám třeba taky až ráno, co myslíš?" „Ne...", zakroutil jsem hlavou. „Ráno budeme spěchat na vlak, nebude čas. Tak to udělejme teď, ano?" „Máš pravdu!", souhlasil. „Dám pod stromek svůj dárek a potom tam dáš dárek ty. Nakonec si každý rozbalíme ten svůj, souhlasíš?" Jen jsem přikývl a miláček mě políbil na rty. „Počkej tady!" Odběhl splnit svou malou misi. Já mám dárek pro něj v ateliéru, zabalený v papíru a ovázaný mašlí. Nevím co na něj miláček bude říkat, ale dal mi dost práce. Poprvé v životě jsem takto maloval sám sebe! „Už můžeš!", zavolal Tae a já jsem se zvedl z postele. Donesl jsem potom svůj dárek a položil ho pod stromek. Trochu jsem se chvěl nervozitou.