Anděl a Démon

28. Kapitola

Jung-Kook

Zrudl jsem ještě víc, pokud to bylo ještě možné. Spinkal v jeho náruči... Nějak jsem si to nedokázal představit. Zmateně jsem se trochu uklonil. „Tě... těší mě...", vykoktal jsem. Těší? Nejraději bych utekl!!! „Nač ty formality?", mrkl na mě Nam-Joon. „Už jsme se přece poznali trochu důvěrněji, tak se vykašli na formality!" Tae-Hyunga to pobavilo, ale já jsem nevěděl kam s očima. Mohl jsem být ještě víc rudý, než už jsem byl? Zřejmě ano... „No tak, hyungu...", řekl Tae, když se přestal smát. „Netrap ho! Kookie se za ten včerejšek moc stydí..." „To nemusí!", usmíval se růžovovlasý. „Byl tak roztomilý, když spinkal!", zatvářil se něžně a sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Tae do něho s úsměvem šťouchl. „To byl!", souhlasil. „Všiml sis..." „Všiml... Ale takhle je taky moc roztomilý!", pokýval uznale hlavou Nam-Joon. „On je pořád roztomilý!", usmíval se Tae. Co to je za rozhovor? Nějak jsem nechápal... Nezmohl jsem se ale na slovo a celý rudý jsem zíral do země. Kluci, halóóóó, já jsem tady!!!

Opatrně jsem zvednul oči a zjistil jsem, že se na mě oba s úsměvem dívají. Snad nechtějí, abych na ty jejich řeči o mé roztomilosti nějak reagoval?! Co bych měl říct? To jejich utahování si z mé osoby mi nebylo vůbec příjemné, přece nechtějí, abych jim děkoval? No možná bych měl poděkovat, ale za to, že se ten kluk semnou táhnul až na koleje... Překonal jsem hrdost. „Díky...", řekl jsem potichu. „že jsi mě odnesl... Ani jsi mě neznal... Bylo to od tebe moc milé..." „Rádo se stalo!", usmál se Nam-Joon a položil mi důvěrně ruku na rameno. Trochu jsem ztuhnul.

„Udělal jsem to pro Taeho, ale...", mrkl na mě. „když už tě teď trochu znám, klidně bych to udělal znovu, ale tentokrát pro tebe..." „Díky...", vydechl jsem nervózně a maličko jsem se odtáhl. „Jsi nějaký napjatý...", konstatoval Nam-Joon. „Uvolni se! Jenom tě škádlím!" „Hmmm..."

Tae mě konejšivě chytl kolem ramen. „No tak, Kookie", rozcuchal mi vlasy. „Nemusíš se stydět! O nic přece nejde..." „Dobře...", pousmál jsem se, ale zůstal jsem pořád dost nervózní. Nemám rád, když se mi někdo posmívá! Posměchu jsem zažil až moc... Proč se mi posmívají i oni? Od Taeho bych to ale nečekal... „Nemyslíme to špatně...", řekl Nam-Joon. „Jsme prostě jen takoví rypáci... Neposmíváme se ti, neboj! Ale už toho necháme... jo?" „Hmmm..." „Jsi v pohodě, Kookie?", staral se Tae. „Joon má pravdu, nemysleli jsme to nijak špatně!"

Přiblížil se ke mně víc. „Navíc...", zašeptal mi do ucha. „Je to pravda, že jsi moc roztomilý!" Přeběhl mi mráz po těle a ucítil jsem motýlky v břiše. On si opravdu myslí, že jsem roztomilý? Ale jak to myslí? Tak jak to říkal Hobimu, že jsem jako nějaký plyšák? Nevím, jestli by mě to mělo těšit... Ale jak mi to teď pošeptal do ucha... znělo to tak jaksi jinak... nedokážu to vysvětlit... Důvěrně... Smyslně...