Anděl a Démon

31. Kapitola

Tae-Hyung

Po zbytek týdne jsem Kookieho neviděl. Ach jo... připadám si jako zamilovaná puberťačka. Kookie sem, Kookie tam... Zblázním se!

V neděli odpoledne jsem se jen tak válel na posteli, když mi zavolal Jin. „Ahoj, hyungu!", usmál jsem se do telefonu. „To jsem ti tak moc chyběl?" „No...", řekl Jin a zněl trochu zlomysleně. „Ty ani ne, ale Jung-Kookie ano!" „Cože?", nechápal jsem. „Nemám na něho číslo, Tae...", řekl už normálním tónem. „Chtěl s něčím pomoct... potřeboval bych se s ním sejít! Myslíš, že bys mu mohl zavolat?" „To jsem jako telefonní ústředna?", zavrčel jsem. „A já jsem nějaký taxikář, Tae?!", oplatil mi to. 

„Au, to bolelo...", zamračil jsem se. „Kdy se chceš sejít?" „Dnes večer...", usmál se. Poznal jsem to podle hlasu. „Díky, Tae!" „Hmmm..." „Sejdeme se v Songdo, tak v pět?" „Jak to mám vědět?", vztekal jsem se. „Já přece nejsem Jung-Kook! Zavolám mu a dám mu tvé číslo, jo? Domluvte se spolu!" Položil jsem. Byl jsem tak drzý na Jina, svého hyunga, ale sakra... Proč by si měli ti dva domlouvat rande zrovna přese mě? Zase ta žárlivost...

Chvíli jsem se snažil uklidnit a pak jsem zavolal Kookiemu a on to po chvíli zvonění zvedl. „Ahoj, Tae...", řekl. Úsměv jsem v jeho hlase neslyšel. Nebo tam byl? Fakt se zblázním! Měl bych radši zapomenout, že existuje... Zase přeháním! „Už to budu mít hotové!", oznámil mi. „To jsem rád, Kookie!" řekl jsem vážně. „Nechceš si dát pauzu a zajít do Songdo? Je tam prima kavárna u vody..." „Já vím...", skočil mi do řeči. „Znám trochu Songdo, už jsem tam byl... pamatuješ?" No jasně, že vím! Jak by jinak našel naše místečko? „Takže?" „Nevím... Chtěl bych to už dokončit..." „Kookie...", řekl jsem netrpělivě. „Bude tam Jin, chce s tebou mluvit..." „Jin?", zeptal se udiveně. „V kolik tam bude?" „V pět!", vyštěkl jsem a položil.

Zatracený Jung-Kook! Proč mi to dělá? Za okamžik zazněla melodie z mého telefonu...... „Co ještě chceš vědět, Kookie?", zeptal jsem se naštvaně. Se mnou tam jít nechce, ale jak uslyší jméno Jin... Do háje s ním! Proč to dělá??? „Budeš tam taky?", zeptal se potichu Jung-Kook. „Já?", vydechl jsem překvapeně. „Měl bych?" „Když už půjdu do Songdo místo práce, chtěl bych vidět i tebe!", řekl prostě a já jsem zjihl. Asi mu dost křivdím... „Budu!", usmál jsem se napjatě. Měl jsem velké výčitky svědomí. „Tak v pět, ano? Nahoře na terase?", zjišťoval jsem. „Už se těším!" Položil. Musel jsem se zhluboka nadechnout a pak zase vydechnout. Opravdu začínám bláznit! I kdyby chtěl raději vidět Jina než mě, má na to právo! Jung-Kook mi přece nepatří! Ani neví, že jsem do něho zamilovaný... Určitě ho ztratím, jestli se budu chovat dál jako blázen...

„Máš rande, Tae?", zeptal se Jimin, který právě přišel do pokoje. „To byl Kookie...", řekl jsem. „Takže už spolu chodíte?", usmál se radostně. „Ne, Jiminie, nechodíme!" „To je škoda...", řekl a posmutněl. „Mohli bychom mít dvojité rande..." „Hmmm..." „Chceš vidět fotku mé lásky?" „Příště, ano?" „Až příště...?!", vydechl Jimin dost zklamaně. „Promiň, nemám náladu...", řekl jsem trochu smířlivě. O co jde? Však ještě bude mít příležitost se pochlubit, jen ne teď... „To jsem si všiml...", řekl Jimin a uraženě našpulil spodní ret. „Ale kdo ti za to může? Měl sis s ním promluvit..." Jen jsem se na něho vražedně podíval a našel v seznamu Jina. „Hyungu?!" „Ahoj, Tae....", řekl Seok-Jin. „Kookie ještě nevolal..." „No... nedal jsem mu tvé číslo, ale v pět bude tam, jo?" „Kde?" „V restauraci jak je půjčovna loděk... na horní terase..." „Jsi zlato, Tae!" „Hmmm..." „A Tae?!" „Hmmm???" „Přijď taky! Ano?" „Dobře...Přijdu..." „Ahoj!" „Ahoj!", pousmál jsem se zaraženě. „Oběma jim křivdím...", pomyslel jsem si. Styděl jsem se sám před sebou za svou žárlivost. „Jdu ven.", řekl jsem Jiminovi. „Vážně se na tu tvou dívku podívám, ale teď nemám čas..." „Jestli s ním nepromluvíš, asi tě zbiju!", oznámil mi a dál se mračil. „Ok..." Ať si poslouží.