Anděl a Démon

2. Kapitola

Tae-Hyung

Ve škole byla spousta práce. Zrovna jsme nacvičovali nějakou inscenaci a trávil jsem zkoušením hodně času. Od toho dne v parku, kdy jsem narazil na Jung-Kooka na mém oblíbeném místě už uplynul týden. Přesto, že jsem byl hodně vytížený, myslel jsem na něho víc, než mi bylo příjemné a pokaždé když jsem měl čas a zabrousil jsem do parku, doufal jsem, že tam bude. Vždyť jsem mu dovolil tam chodit, tak jak si to přál! Copak si to místo taky neoblíbil?! Chtěl jsem ho ještě znovu vidět! Snažil jsem si to nepřipouštět, ale chtěl jsem ještě pohlédnout do těch jeho čokoládových očí. Už dlouho jsem neviděl tak krásné oči! Ten den, když odešel jsem si to tak neuvědomoval. V klidu jsem si sednul na zem a vytáhl skripta, abych si mohl přečíst tu inscenaci, kterou teď nacvičujeme.

Ano, líbil se mi, ale já tomu nepřikládal až takovou důležitost. To až později, když se mi začal vkrádat do myšlenek a já jsem si uvědomil, že na něj myslím čím dál častěji! Netušil jsem proč... Tohle se mi ještě nikdy nestalo!

Nikdy dřív se mi do hlavy nikdo takhle nedostal a už vůbec ne někdo, koho vlastně neznám! Vůbec jsem to nechápal. Ale co když... Co když už ho nikdy neuvidím? Sakra, proč jsem si na něj nevzal číslo? Možná byla chyba, že jsem ho nechal odejít... Možná to byl někdo, koho bych měl poznat... Myslím, že opravdu chci poznat víc toho plachého kluka z parku s krásnýma očima! Hledal jsem ho tam každý den, ale on už opravdu nepřišel... Připadal jsem si jako blázen, ale měl jsem pocit, jako bych někoho ztratil, někoho blízkého. Vždyť ho neznám, tak proč?

„Jsem doma!", zavolal jsem, když jsem odemknul náš byt. Byl jsem otrávený, protože jsem se vracel z parku a ON tam zase NEBYL! Dva týdny jsem ho nezahlédl ani z dálky! Vážně začínám mít pocit, že se mi jen zdál. Doufal jsem, že kluci budou doma a že se s nimi trochu spravím náladu, ale nikdo se neozval. No jasně, asi šli někam pařit a beze mě! Uvědomil jsem si, že je pátek a že Hobi něco říkal o nějaké party. Otevřel jsem dveře našeho pokoje. Jasně, že Jimin šel s nimi, ale to mi došlo hned, protože by jinak už dávno přišel!

Vždycky mě přivítal doma a zjišťoval, jaký jsem měl den, pokud byl dřív doma než já, což bylo dost často, vzhledem k mému vysedávání v parku. Jimin byl víc jak o měsíc starší, ale někdy se choval jako by byl o rok mladší... Měl jsem ho moc rád! Stejně tak jsem měl rád Hoseoka a Yoongiho. Ti dva byli nejvíc potrhlí kluci, jaké jsem kdy potkal! Vždycky dobře naladění, se spoustou vtipů a smíchu! Dva nejlepší tanečníci, jaké jsem kdy viděl, i když Jimin se jim dost vyrovnal! Taky jsem se někdy přidal a nacvičovali jsme pak spolu všelijaké legrační choreografie. Kluci o dva roky starší a přesto tak blázniví! Byl jsem moc rád, že ti tři jsou už dva roky mými kamarády!

Ale teď jsem tu byl sám. Nečekali na mě, co už... Nezlobil jsem se na ně za to. Rozhodl jsem se ale, že já nikam nepůjdu. Zabavím se nějak i bez nich. Udělám si prostě odpočinkový večer u televize a na Joong-Kooka nebudu vůbec myslet!

„Ach jo", pomyslel jsem si. „Kde se touláš, Kookie?" Povzdechnul jsem si a nevěřícně zakroutil hlavou. To jsem na něj nemyslel fakt dlouho! Sakra, on mi prostě nedá pokoj!!! Zamračil jsem se a změnil názor, sám doma rozhodně nebudu! Vyrazil jsem tedy ven, jen tak polehku, mobil a peněženku v kapse.

Napadlo mě, že bych zašel na tu party, ale zapomněl jsem, kde by měla být. Volat klukům by bylo zbytečné, stejně by to neslyšeli. Bloumal jsem jen tak ulicemi v centru a přemýšlel, že snad zapluji do nějakého baru, když v tom mě upoutal jeden klub. „WINGS", četl jsem neonový nápis. Ten neznám, zní to ale zajímavě! Byl to asi středně velký klub s ponurou atmosférou, ale to mi nevadilo. Bylo tam dost plno. „Asi nějaký underground", pomyslel jsem si. Pořád mi to nevadilo.

Vyhledal jsem bar a posadil se u něj. Po levé straně bylo pódium, na které by se pohodlně vešla nějaká menší kapela. Bylo ale prázdné. Přišel barman a usmál se na mě. „Jednu whisky", poprosil jsem. Přikývl a za chvíli už stála sklenička s alkoholem přede mnou. „Co tu je dnes za akci?", zeptal jsem se zvědavě. „Dnes tu vystupuje Angel", řekl barman. „Angel?", zvedl jsem jedno obočí. „To je jako kdo?" „Angel je tanečník!", divil se. „Myslel jsem, že ho všichni naši hosté znají?!" „Aha", usmál jsem se. „To bude proto, že jsem tady poprvé!" Chápavě přikývl a šel se věnovat jinému hostu.

Najednou se z pódia ozvalo zakašlání. Nějaký kluk si vzal mikrofon a snažil se upoutat naši pozornost. „Ehm, dovolte mi..." Hluk se pomalu utišoval, až všichni zmlkli a sledovali mladíka na pódiu. „To je ten Angel?", pomyslel jsem si a pocítil něco jako zklamání. ANGEL? Tak proč vypadá jako obyčejný tuctový borec???

„Dovolte mi, abych přivítal na pódiu Angela! Je to jeden nejlepších tanečníků tady v Seoulu, to už jistě víte... Tak si to užijte!" Zatímco lidé tleskali, kluk odhopkal pryč. Pak nastalo ticho. Nic se nedělo. Otočil jsem se tak, abych si nemusel kroutit krk a zvědavě čekal, co bude. Tanec mě vždy zajímal, měli jsme ho i my jako součást výuky. Byl to jeden z důvodů, proč jsem změnil obor. Zároveň ale na něj nebyl kladen až takový důraz jako u Hobiho s Yoongim...

Zazněly první tóny nějaké muziky a současně se na pódium vyvalila pára. Znělo to jako kombinace hardrocku a smyčcového orchestru. Hmmm, zajímavé. Pomalé a tklivé tóny. Nikoho jsem ale neviděl. Najednou se v páře objevila temná silueta. Byl to někdo celý v černém, s havraními vlasy, které mu trčely neposlušně do všech stran a také mu padaly do obličeje. Vynořil se pomalu a ladným krokem si to mířil ke kraji pódia. Tam chvíli zůstal stát se skloněnou hlavou. Pořád žádný tanec?! Pozorně jsem si ho prohlédl.

Dlouhé štíhlé nohy měl oblečené v černých těsných kalhotách. Vypadalo to, že jsou kožené. Černý rolák s dlouhým rukávem mu trčel skoro až na bradu, ale byl dost obtáhlý na to, aby vyniklo mužovo pružné a ladně vytvarované tělo. Tóny začaly pomalu zrychlovat, přidala se elektronika. Pak najednou zvednul hlavu a naše oči se setkaly!

Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou. Měl světlý makeup, takže působil jako nějaký upír. Tento zjev jen podtrhovaly bledě modré oči podmalované černou linkou a černě namalované rty! Poznal jsem, že je to mladý chlapec. Byl jsem dost blízko, abych viděl detaily. Maličko se ušklíbnul. Byl to jen okamžik. Ještě jsem zíral, ale on už se dal do pohybu. Pusu jsem zavírat nemusel, protože mi opět vyrazil dech! Jak to popsat? Byla to kombinace výrazového tance a street dance. Byl dokonalý! Sakra a to jsem si myslel, že moji kamarádi jsou nejlepší! Nemohl jsem z něj spustit oči!

Melodie se střídaly jedna za druhou, pomalé i rychlé tóny té zvláštní směsi a on se pohyboval tak ladně, procítěně a přesvědčivě. Tak dokonale a přesně! Skoro jsem nedýchal! Když hudba utichla, věnoval mi krátký pohled, než zmizel v zákulisí. A já jsem pořád zíral.